Malé povídání o zemi, do které pojedeme za čápy (pondělí 24. listopadu 2003)
Indie je obrovská země a bylo o ní již mnoho napsáno. Pokusil bych se proto podívat se na ni z poněkud jiné strany, než jak se o ní píše v časopisech nebo vysílá v televizi. Naposledy jsem Indii navštívil loni na podzim, kdy jsem pobýval půl roku v jedné malé rádžastánské vesničce, kde jsem spolu s dalšími čtyřmi českými studenty pracoval na projektu zkoumání sociálního chování a hierarchie u opic hulmanů posvátných.
Byli jsme rozděleni do dvou skupin. Tři z nás bydleli v opičím chrámu Naranimata a zbylí dva v asi 7 kilometrů vzdálené vesnici. Tato vesnice má asi 5000 obyvatel a leží na okraji národního parku Sariska. V celé vesnici jsou asi dva lidé, kteří se domluví anglicky, zbytek neumí ani slovo, takže na nás dokázali maximálně pokřikovat: angréz, angréz ("Anglán" - synonymum pro bělocha v Indii). Tím pádem nám nic jiného nezbývalo, než se začít intenzivně učit hindštinu a brzo jsme byli schopni se docela solidně domluvit. Uměli jsme počítat, znali jsme názvy několika druhů ovoce a zeleniny, dovedli jsme si říci o deku nebo vysvětlit, že jsme utopili kbelík ve studni. Celá vesnice byla z Evropanů na větvi, protože jich tolik pohromadě nikdy neviděla. Osobně jsem se stal hlavním cílem celé řady jejich vtípků a fórků, protože, jak jsem zjistil, moje jméno Ondra znamená v místním nářečí myš či krysu. Tak bylo často o zábavu postaráno.
Když jsme přijeli, neměli jsme mnoho možností, jak se na vesnici ubytovat. Nakonec jsme bydleli u rodiny Rajawatů, která nás téměř adoptovala. Původně nechtěli za ubytování žádné peníze. Po velkých tahanicích se nám podařilo je přesvědčit, že něco jim přece platit musíme. Nakonec jsme se dohodli na částce 100 rupií (která odpovídá 60 korunám) měsíčně. Rodina Rajawatů představuje střední vesnickou třídu a náleží do kasty Radžputů, kteří se na místní poměry mají dobře. Jsou vcelku soběstační a k jejich majetku patří dům, pole a buvol. Rajawatů je doslova a do písmene plný dům. Dohromady jich je osm. Hlavou rodiny je matka, která se stará o chod domácnosti. Organizuje dcery a vaří. Otec pracuje v 180 km vzdáleném městě jako zeměměřič a doma se objevuje jenom pár dnů v měsíci. Nejmladší dceři je 9 a jmenuje se Anju. Je to smíšek, který by se neustále s někým pral a hádal. Nejmladším synem je Vijay, který je asi o rok starší než Anju. Hodně mi pomohl s hindštinou. Obvykle jsme si vzali knížku, dívali jsme se na obrázky a on mi vysvětloval, jak se co řekne. Druhý syn se jmenuje Kirsan (23) a pracuje jako učitel na místní základní škole s platem 1200 rupií (800 Kč) měsíčně. Další dcerou je Sanju (14), takový tichošlápek, moc toho nenamluví a většinu dne pendluje mezi studnou a domem a nosí vodu na hlavě v "matce" (nádoba). Asi nejupovídanějším členem rodiny je Suman (17). Má největší snahu se učit, je inteligentní a sečtělá, zkrátka taková světačka. Nejstarší dcerou je Manju (20), která má těsně před vdavkami. V Indii se skoro nikdo nežení ani nevdává způsobem, jaký známe my. Nevěsta a ženich se před obřadem skoro nikdy nepoznají. Jde totiž o dohodu rodin, které si hlídají, aby mladí byli z přibližně stejných sociálních poměrů a správné kasty. Rodina nevěsty musí dát věno. O jeho výši se vedou velmi tvrdá jednání. Rodina celý život šetří, aby dcery dobře provdala. I proto je v Indii neštěstí mít víc dcer než synů. Například u naší indické rodiny se dívka provdává za věno ve výši odpovídající 100 000 Kč. Při otcově výdělku 4000 Kč měsíčně, ze kterého je třeba zaopatřit celou domácnost, se provdání čtyř dcer stává během na opravdu dlouhou trať.
Nyní se podívejme do opičího chrámu Naranimata, kde jsme zadarmo bydleli v jedné místnosti chrámového komplexu. Našimi sousedy byli dva svatí muži - "sádhuové" - Budgiri a Munibaba. Po dvoře nám běhaly vyhublé krávy s krásnýma očima, kozy a dva druhy opic - makaci a hulmani. Makaci byli ze všech zvířat v Naranimatě nejnebezpečnější - podlí a zákeřní, schopní na člověka skočit a ukrást mu jídlo. Jejich drzost neznala mezí. Kromě opic se kolem chrámu potulovalo pár toulavých psů a prasat. Prasata plní v Indii zajímavou a důležitou funkci. Spolehlivě fungují jako pojídači exkrementů, které za sebou zanechají návštěvníci a obyvatelé Naranimaty. Člověk se pak nemůže divit, že muslimové mají k prasatům averzi.
Vstávali jsme před šestou hodinou ranní, s východem slunce. Déle spát nešlo, ani kdyby člověk chtěl, protože společně se světlem přicházel nepříjemný ranní útok much. Po probuzení jsme vzali kbelíky a šli jsme k asi 200 metrů vzdálené studni pro vodu. Přivázali jsme kbelíky na důmyslně vymyšlený kladkový systém a táhli a táhli. Po donesení zásob vody na půl dne následovala snídaně - obvykle jen čaj - a před sedmou jsme vyrazili za našimi hulmany. Běhali jsme za nimi po okolních kopcích, seč nám stačily síly. Přibližně před jedenáctou jsme se vrátili zpět do naší místnůstky na polední přestávku. Přes poledne je šílené vedro a opice naštěstí nevykazují žádnou aktivitu. Ve dvě hodiny odpoledne jsme vyrazili na druhou štaci a pracovní den nám skončil kolem šesté. Nastal čas vymýšlení večeře, podle toho, jakou zeleninu se nám ten den zrovna podařilo sehnat. Se setměním jsme se chodili mýt do ghátu. Systém ghátů je v Naranimatě vyřešen poměrně zajímavě. Nejdřív je posvátná nádrž, ze které pijí všichni obyvatelé Naranimaty včetně krav a prasat. Vody z této nádrže bych se já osobně nikdy nenapil, neboť vypadá hodně zeleně a oplývá nepříjemným zápachem. Z nádrže teče voda do mužského ghátu, který je veřejně přístupný a má tvar bazénku. Vody je tam asi tak po kolena. Z něj voda teče dál a to do ghátu ženského, který je schován za vysokou zdí. Z ženského ghátu teče voda dál a tvoří potůček, v němž se rochní prasata, koupou buvoli a někteří indičtí odvážlivci. Rovněž se v těchto místech myjí auta a náklaďáky...
Po večerní hygieně už následoval přesun na střechu, kde jsme se ukládali ke spánku. Spaní na střeše bych za žádnou místnost nikdy nevyměnil. Když jsem uléhal, měl jsem nad hlavou obrysy dvou palem a nebe plné hvězd... Prostě idyla.
