Lublinská synagoga
Minulý víkend se v polském Lublinu konala velká sláva. Židovská obec tady otevřela svou první obnovenou synagogu od druhé světové války. Lublin a celá oblast kolem tohoto velkého východopolského města bývala centrem chasidismu, jedné z ortodoxních odnoží judaismu. Zároveň ale v místní talmudistické škole - ješivě - studovalo mnoho rabínů. Jak se vyvíjely dějiny židovského živlu a jak lublinští Židé žili, než je Němci vyhladili?
"Je to zázrak - podařilo se sehnat peníze, jakžtakž opravit budovu ješivy a otevřít synagogu," říkali si mezi sebou lidé poté, co hlavní polský rabín Michael Schudrich přibil na zárubeň mezuzu a vnesl dovnitř schránku se svitkem tóry.
"Pro mě je to velmi osobní místo, můj otec pocházel z okolí Lublinu. Celá tato oblast byla silně židovská, ale dnes tady - až na pár výjimek - žádní Židé nežijí," říká divadelní režisér Artur Hoffmann a nevědomky naznačuje hlavní otázku: Komu vlastně bude synagoga sloužit? "Nevíme, jak polské Židy počítat, jestli podle ortodoxních pravidel nebo podle norimberských zákonů, jak to dělali Němci. Podle mě je nás asi sedm tisíc, i když jsem slyšel i číslo třicet tisíc, ale tomu nevěřím. Tento počet zahrnuje judofily, ty, kterým se prostě líbí židovská kultura, nebo ty, jejichž prarodiče se jmenovali Cimrmanovi a oni si myslí, že byli Židy, což tak vůbec nemuselo být."
"Nemuselo, ale mohlo, a v Lublinu je to i dost pravděpodobné. Židé tady žili od středověku. Rozkvět jejich éry nastává v 16. a v první polovině 17. století," vysvětluje historik Robert Kuwałek. Lublin se stává židovským centrem celého Polska. Hned vedle zámku se staví velká synagoga a brány vědění otevírá první ješiva. V Lublinu zasedl Sejm čtyř zemí. Židovský parlament povolal král Stefan Batory, aby židovské obce mohly přes toto ústředí plnit své daňové povinnosti vůči králi. Čtyři polské země - to bylo v té době Velkopolsko, Malopolsko, Litva a Červená Rus. Židovský sejm se rychle stal důležitou politickou a náboženskou organizací. Víme také o českých židovských obcích, které se obracely k Sejmu čtyř zemí s prosbou o vyřešení určitých náboženských problémů.
Tuto světlou etapu ukončily války v 17. století. Synagogy i ješiva byly zpustošeny a středověké ghetto srovnáno se zemí. Židovská obec sice zůstala, ale změnila se. Lidé se pod tlakem doby přiklonili k ortodoxnímu náboženství. V 18. století se Lublin stává centrem chasidismu. Usazuje se tady významný duchovní představitel, cadik Jakub Izák Horowic, známý jako Vidící z Lublinu. Zdejší obec získala od města jako první povolení k založení chasidské synagogy.
Do poloviny 19. století byli Židé v Lublinu většinovým obyvatelstvem. Lublin byl tehdy nevelkým městem, čítal 25 000 obyvatel, z toho 15 000 tvořili Židé. Jeden z novinářů to tehdy popsal takto: "Jestliže ve Varšavě vidíte na ulicích aristokraty, dělníky, inteligenci a Židy, pak v Lublinu uvidíte jen Židy." Ve druhé polovině 19. století získávají Židé právo bydlet v celém městě. Bohatí si stavějí paláce a chudí dál žijí v chatrčích pod zámkem. Živí se hlavně podomním obchodem - od svých šťastnějších příbuzných získávají otlučené nádobí, staré šaty nebo jehly a toto zboží pak prodávají dál.
Soužití s polskou společností nebylo ani dobré ani zlé. Nebylo totiž prakticky žádné. "Z 39 000 lublinských Židů před druhou světovou válkou jen devět set uvedlo, že doma mluví polsky. Všichni ostatní používali jidiš. Chasidská enkláva nemluvila polsky vůbec, Chasidé nechodili ani do centra, neměli k tomu žádný důvod. Pokud mluvíme o společnostech, které v Lublinu žily - o Židech a Polácích, často slyšíme věty o jejich soužití. To není pravda. Oni nežili spolu, ale vedle sebe. Existovaly ale také výjimky, a to hlavně v případech, kdy Poláci a Židé bydleli v jednom domě," potvrzuje pan Kuwalek. Jeho dědeček vyrůstal v židovském prostředí a mluvil jak polsky, tak jidiš. "Dědeček říkal, že pro něj nebyl problém jít na návštěvu k Židům nebo je pozvat k sobě. Mělo to ale jeden háček. Pokud to byl ortodoxní Žid, nic u nás nejedl, protože to nebylo košer.
Lublinští Židé zmizeli v plynových pecích vyhlazovacího tábora Belžec. Ze 40 000 jich přežil0 jen 400. Snažili se sice navázat na pětisetletou tradici, ale komunistický režim je v roce 1968 donutil k emigraci. "V současnosti je židovská komunita v Lublinu malinká, tvoří ji kolem dvaceti lidí. Nedají dohromady ani deset mužů k modlitbě," dodává historik Robert Kuwałek. Oslav znovuotevření synagogy se ale zúčastnilo mnohem víc lidí, než organizátoři předpokládali. Ředitel lublinského muzea Zygmunt Nasalski to považuje za slibný začátek. Ani on si ale nedělá iluze o návratu k dobám před druhou světovou válkou. "Budova, před kterou stojíme, byla postavena a uvedena do provozu v roce 1930, tedy devět let před holocaustem. Můžeme říci, že to byl židovský Oxford - nejvýznamnější talmudistická škola té doby. Fungovala až do roku 1939. Je dobré, že se po tolika letech budova vrátila židovské obci. Má to být především muzeum paměti, které bude připomínat dávný židovský Lublin."
