Louis Sarno: Třiadvacet let s pygmeji BaAka - 2. část
Louise Sarna okouzlila před třiadvaceti lety pygmejská hudba natolik, že se rozhodl přijet do Středoafrické republiky, kde chtěl pořídit její nahrávky. Mezi pygmeji již zůstal. Jeho výpověď, již se podařilo Odhalení získat, je jedinečným zdrojem informací o bohužel rychle zanikající kultuře těchto pralesních obyvatel.
Zážitky
Bylo jich hodně... Zážitky se ženami, se kterými jsem tu žil, a také situace v pralese. Jednou jsem tam byl měsíc, já a tři místní muži, čtyři ženy a tři děti. Skoro nic jsme s sebou neměli, oni si ani nevzali lovecké sítě, jen své oštěpy, a jeden starý muž mi ukazoval všechna zajímavá místa v pralese. Na žádném místě jsme nespali dvakrát, každý den jsme se přesouvali. Byli jsme hodně daleko a ti muži lovili oštěpem zvířata, většinou štětkouna afrického, jedli jsme med divokých včel a plané jamy. Byl to nádherný měsíc, úžasný zážitek. Prostě se jen tak toulat pralesem s malou skupinkou lidí.
Zvířata jsou jenom maso
BaAkové mají sice hodně příběhů o starých časech, kdy zvířata byla jako lidé, ale nemají s nimi žádný soucit, nezamýšlí se nad tím, zda trpí. Dokonce ani u zvířat jako jsou šimpanzi a gorily nic takového nefunguje, většina BaAků je považuje za zvířata, která lze normálně jíst. Mluvil jsem s jedním mužem, který už mnoho let pracuje na projektu habituace goril a zjistil, jak podobné jsou lidem. Ten muž mi řekl, že kdyby byl pracoval jako stopař goril v mládí, nikdy by je nejedl. V současné době už je samozřejmě nejí, ale jako mladý je jedl často.
BaAkové u každého zvířete uvažují, zda by šlo jíst. Třeba vůbec nemají domácí mazlíčky. Indiáni v Amazonii chovají ochočené ptáky nebo opice, ale když mají malou opičku BaAkové, děti si s ní hrají a trápí ji, dokud nezemře. A potom ji snědí.
"Leisure time"
BaAkové pracují jen tolik, kolik potřebují, aby si zajistili základní potřeby. A těch není mnoho. Něco k jídlu, u mužů možná něco na kouření a to je v podstatě všechno. Volného času si cení. Rádi jen tak posedávají, povídají si... Spoustu času vlastně nedělají nic, jsou to mistři nicnedělání.
My musíme tvrdě pracovat, abychom si volno zaplatili, ale oni ho mají skoro pořád. Z materiálního hlediska je jejich život dost tvrdý, ale ne tak, jako kdyby pracovali třeba v uhelných dolech. To je mnohem těžší, a mnoho lidí na Západě se živí právě něčím takovým.
Myslím, že mají dobrý životní styl, jsou hodně v přírodě, spoustu času tráví venku, a když jsou v pralese, mají k dispozici úžasné jídlo. Tady se dá mluvit o bio potravinách, všechno je tu v bio kvalitě - maso, zelenina, houby, všechno je to velmi zdravé. Mně se tenhle životní styl líbí víc než ten západní. Na Západě hromadíme materiální bohatství a pak máme pocit, že bez toho nemůžeme žít. Někdy, když jedu do Ameriky, pomáhám třeba kamarádům se stěhováním a oni mají strašně moc věcí. Je to deprimující, všechny ty věci, krabice a krabice věcí...
Nejstarší oheň
BaAkové sami o sobě říkají, že se nikdy nenaučili rozdělávat oheň pomocí kamenů. Kdysi dávno ho našli. Měli nejstarší oheň na světě a nikdy ho nenechali vyhasnout. Nosili ho s sebou, kamkoli šli, a tam ho zase rozdmýchali. I dnes, když jdou do pralesa, s sebou některé ženy vezmou žhavé uhlíky. Přenášejí je v listech a dokonce i po dešti, když je dřevo mokré, rozdělají veliký oheň během dvou minut.
Nyní už samozřejmě umějí zapálit oheň i jinak, ale některé části toho starého ohně jsou stále ještě živé, někde se zachoval.
První část vyprávění Louise Sarna najdete zde.
Připravil Miroslav Bobek
