Louis Sarno: Třiadvacet let s pygmeji BaAka - 1. část

"Prostě žiju..."
Všichni dostávají od BaAků nějaká jména, ale mně nikdy žádné nedali. Jsem zkrátka "Lui" nebo "Luié". A nevím, proč to tak je... Kdysi, když jsem žil v Evropě, jsem v rádiu slyšel jednu baAckou (čtěte bajackou) písničku a úplně jsem se do té hudby zbláznil. Pořád jsem se jí nemohl nabažit. Sehnal jsem si různé komerční nahrávky, ale to mě neuspokojovalo. Takže jsem přijel pořídit nějaké nahrávky sem a už jsem tu zůstal. Nejdřív jsem se tady zamiloval, takže jsem mnoho let zůstával kvůli tomu, pak jsem se naučil místní jazyk...

Louis Sarno se snaží, aby děti chodily do školy, ale: "Ještě to úplně nefunguje... Jejich hlavní školou je škola pralesa. Dcery se učí od svých matek, chlapci od otců. Učí se to, co potřebují v pralese - které rostliny jsou léčivé, jaké houby jsou jedlé."|foto: Miroslav Bobek

Napsal jsem o tom knihu, ale nikomu bych ji nedoporučoval, je to strašná kniha. Když jsem ji psal, vlastně jsem to tu ještě vůbec neznal. Žil jsem tady jen tři roky. Ta kniha se jmenuje "Song from the Forest" a podtitul má "My Life Among the Ba-Benjelle Pygmies". Není to o mém životě, je to jen o těch třech letech. Byl jsem tehdy hloupý, nevěděl jsem, co se tu děje... Je to hloupá kniha. Teď mám adoptované dvě děti a vychovávám je. Prostě žiju, jsem součástí místní komunity, pomáhám tu s lékařskými projekty, se školou a podobně. Rád bych zase něco napsal, ale ještě jsem si úplně nerozmyslel, co by to mělo být... Už nechci psát o BaAcích. Ani žádné další nahrávky už tady nepořizuji, ale nedávno jsem byl v Kongu a měl jsem s sebou svůj starý dobrý magnetofon Sony. Musím si koupit nějaký nový systém, připadal jsem si s ním jak dinosaurus.. Rád bych toho v Kongu nahrál víc, protože věci se velmi rychle mění a brzy to všechno zmizí. Chtěl bych ty nahrávky ochránit; možná jednou začnou mít hodnotu a ty peníze by se pak mohly použít ve prospěch téhle komunity, dětí nebo vnuků lidí, kteří jsou na těch nahrávkách zachyceni.

Lidé z pralesa
V oblasti Dzanga Sangha žije přibližně dva tisíce pygmejů BaAka a konkrétně v téhle vesničce, která se jmenuje Yandoumbé, je jich asi padesát. Některé rodiny tráví víc než polovinu roku v pralese, ale nikdo tam dnes nepobývá nastálo. Když jsou BaAkové ve vesnici, živí se hlavně maniokem, který pěstují na malých políčkách. Dělají také různé námezdní práce pro kmeny Bantu a Bajanga, někteří se účastní ochranářských projektů WWF, a když se jednou za čas objeví nějaká filmová společnost, ukazují filmařům prales... Víte, život ve vesnici se většinu času točí hlavně kolem zajišťování obživy, ale jakmile odejdou BaAkové do pralesa, všechno se změní. I ti nejmodernější lidé z vesnice se začnou chovat podle tradičních zvyklostí. Ženy vyrábějí nové koše, muži provazy, lovecké sítě a luky. A skoro každý den chodí na lov se sítěmi. S ním je také spojeno mnoho tradiční hudby, kdy BaAkové oslovují duchy, aby jejich lovu požehnali.

Když BaAkové pobývají v pralese, kulovité chýše staví ženy. Velmi dobře vědí, které listy jsou nejvhodnější, aby se ani při velkých bouřkách dovnitř nedostal déšť. A mají je postavené zhruba za hodinu.|foto: Miroslav Bobek

O kráse
BaAkové si ostří zuby. A dělají to pro krásu, přestože je to velmi bolestivé. Muž má pocit, že je atraktivnější pro ženy, a žena, že více přitahuje muže. Jsou z toho hrozné bolesti hlavy, když se to dělá. Mezi zuby se vloží kousek dřeva, potom se vezme železo a odštípne se kus zubu. Je to strašná rána. Tohle lidé dělají, aby získali pozornost opačného pohlaví. My máme na Západě obrovský průmysl s kosmetikou a oni mají ostření zubů...

Aby se zkrášlili, ostří si BaAkové zuby...|foto: Miroslav Bobek

Připravil Miroslav Bobek

Druhá část vyprávění Louise Sarna byla na webu Odhalení publikována 5. října.