Letadla proti ponorkám - Námořní protiponorkové letouny

Když Němci odtroubili operaci "Seelöve" - invazi na Britské ostrovy -, rozhodli se ostrovní monarchii srazit na kolena námořní blokádou. Bylo známo, že Británie je na lodní dopravě životně závislá. Obchodní plavba Velké Británie činila před válkou téměř třetinu celosvětové námořní dopravy. Když nacistické ponorky a hladinová plavidla začaly potápět lodě zásobující Británii ve velkém, jako první protiopatření zavedli Spojenci konvojovou lodní dopravu. Byla to už vyzkoušená taktika, kdy obchodní lodě střežily torpédoborce a eskortní plavidla, případně i těžší válečné lodi. Zatímco se hladinové korzáry podařilo z moří "vytlačit", ponorky začaly slavit nečekané úspěchy. V roce 1939 padlo ponorkám za oběť 114 obchodních lodí, o rok později už 471 a v roce 1942, kdy německá ponorková ofenzíva vrcholila a přenášela se k americkým břehům, už bylo potopeno 1160 obchodních lodí.

Spojenecké námořní a letecké síly zahájily boj proti ponorkám a hladinovým plavidlům hned na začátku války. Avšak nedostatečné vybavení a neúčinný způsob boje způsobovaly, že celkové výsledky byly nevalné. Teprve rok 1942 a hlavně jaro následujícího roku 1943 přinesly obrat, který zlomil hrozbu německých ponorek.

Britové hned zpočátku zapojili do boje proti ponorkám letectvo pobřežní obrany. Hlídkový prostor byl rozdělen do sektorů, v nichž se jednotlivé letouny pohybovaly. Stroje britského Pobřežního velitelství (Coastal Command) se staly silným protivníkem německých ponorek. V lednu 1943 už velitelství mělo 707 letounů, z toho 118 dálkových průzkumných, 278 průzkumných středního dosahu a 100 torpédových bombardovacích. Vedle stovky stíhaček mělo i 11 létajících člunů.

Preferována byla letadla s velkým doletem, což byly hlavně dálkové bombardovací stroje, vybavené radiolokátory a hlubinnými bombami, a také létající čluny, jako byly britské Short Sunderland a merické Cosolidated PBY Catalina. Právě Catalina objevila v květnu 1941 unikající bitevní loď Bismarck. Z britských typů dálkových bombardérů to byly hlavně Wellingtony a jejich větší verze Vickers Warwick, z amerických Locheed L-214 Hudsony a Consolidated B-24 Liberatory, v USA vedené pod názvem PB4Y Privateer a různé verze "létajících pevností" Boeing B-17. Ty byly používány hlavně při dálkovém průzkumu nad širým mořem. Z amerických létajících člunů to byly už zmíněné "PBY Catalina" a stroje Martin PBM Mariner.

V USA používaly k hlídkové službě i vzducholodě a ty podle záznamů doprovázely během války celkem 89 tisíc lodí, z nichž prý ani jedna nebyla ztracena činností ponorek. Vzducholodě samy sice žádnou ponorku nepotopily, ale k jejich zničení přispěly tím, že je vypátraly a předaly protiponorkovým plavidlům. Po invazi do severní Afriky dodali Američané k námořnímu hlídkování eskadru vzducholodí ZP-14 i do této oblasti.

Na německé straně se do války v Atlantiku letadla zapojila také. Dálkový letecký průzkum ponorkám pomáhal vyhledávat cíle a naváděl je na plující lodi. Součinnost hlídkujících letadel s ponorkami v Atlantiku se nejvíce rozvinula v roce 1943 a pro spojenecké konvoje byla vážnou hrozbou. Mezi nejznámější letouny používané pro námořní hlídkování patřila námořní verze Focke-Wulf Fw 200 Condor, což byl původně dálkový dopravní letoun, a později čtyřmotorové Junkersy Ju 290A. Stroje byly vybaveny radiolokátorem, který zaznamenával konvoje až do vzdálenosti 80-100 kilometrů.

Německé letouny byly natolik "trnem v oku" ostrahám konvojů, že dokud nebyly k dispozici eskortní letadlové lodě, byly na některá obchodní plavidla instalovány katapulty, z nichž mohl odstartovat stíhací letoun Hawker Hurricane a německé průzkumníky sestřelit, nebo alespoň zahnat. Letoun ovšem nemohl na lodi znovu přistát, a tak skončil v moři a pilot, který vyskočil padákem, se musel spoléhat na to, že ho někdo z konvoje včas "vyloví". Lodím se říkalo CAM (Catapult Armed Merchant) - ship. Tomuto marnotratnému plýtvání stíhacími letouny se do jisté míry udělala přítrž tím, že se začaly některé lodě pro sypký nebo tekutý náklad upravovat na pomocné letadlové lodě MAC (Merchant aircraft Carrier) - ship. Lodi mohly přepravovat asi 2/3 původního nákladu a nad hlavní palubou byla postavena letová paluba a na ní bylo několik letadel schopných útoků na ponorky nebo na německý letecký průzkum.

Mezi hlavní způsoby vyhledávání ponorek patřily u letadel radiolokátory, hydroakustické bóje, detektory magnetických anomálií a velké reflektory nazývané "Leigh Light", s nimiž bylo možno v noci vyhledávat ponorku plující na hladině. K ničení ponorek se používaly hlubinné pumy, kulomety a neřízené rakety. Ty byly i ve výzbroji archaických, ale přesto úspěšných dvouplošníků Faiery Swordfish, které operovaly z britských eskortních letadlových lodí. "Swordfishe" nosily protilodní radiolokátor A.S.V., 8 raket nebo pumy a hlubinné nálože, vše do váhy 680 kg. Z eskortních letadlových lodí vzlétaly samozřejmě také už zmíněné "Hurricany" a později námořní verze Supermarine Spitfire - Seafire.

Protože britský průmysl nestačil zásobovat Royal Navy výkonnými palubními torpédovými letouny, dodali mu Američané 395 torpédových letounů Grumman TFB-1 Avenger, různých verzí, a upravené stíhačky FM-2 "Wildcat", kterých vyrobila v licenci firma General Motors téměř šest tisíc. Spojené státy dodávaly Británii nejen letadla, ale podle zákona o půjčce a pronájmu i doprovodné letadlové lodi. Jejich vlastní eskortní letadlové lodi působily v protiponorkových skupinách, tvořených malou eskortní letadlovou lodí CVE a 4 až 6 torpédoborci. Operovaly od června 1943 ve středním Atlantiku v místech, kde se dříve německé ponorky nerušeně setkávaly a doplňovaly si zásoby nebo tankovaly. Na těchto amerických eskortních letadlových lodích CVE byly samozřejmě stíhačky FM "Wildcat" i torpédové a bombardovací TBF/TBM Avenger.