Legendární režisér Jiří Horčička by oslavil devadesátku
„Myslím si, že podstatou celého našeho života je rytmus. Je podstatou i mé rozhlasové režisérské práce.“
Smysl pro rytmus, dynamiku, bohatá fantazie, schopnost „být ponořen ve věci, ale současně mít nad ní nadhled“, jak Horčička říkával, rovněž ovšem také smysl pro přesnost a řád… tak je možno (ve velkém zobecnění) charakterizovat podstatu Horčičkovy tvůrčí práce.
S velkou mírou nadsázky bychom mohli říct, že přesnost a řád mu osud vyměřil i v rozpětí jeho života – zemřel totiž stejného březnového dne, v jakém se kdysi, v roce 1927, narodil. Zemřel v den svých 80. narozenin, 27. března 2007.
„Rozhlas se stal osudem i údělem Jiřího Horčičky. Syn drobného živnostníka, jenž v Praze hledal záchranu před dopadem hospodářské krize, se již ve svých deseti letech (1937) stal dětským rozhlasovým hercem. Zdravotní handicap (obrna) mu po jevištním debutu zabránil věnovat se divadlu, pro rozhlas ho objevil a do světa rozhlasového slovesného umění uvedl Miloslav Disman. ‚Disman byl člověk, který vytvořil můj osud,‘ řekl kdysi Horčička.
V letech 1937–1948 odehrál Horčička jako dětský herec množství rolí a účinkoval v desítkách živě vysílaných pořadů. Byl členem Dismanova rozhlasového dětského souboru i svazáckého Souboru Julia Fučíka, který se od DRDS v roce 1948 konfliktně odčlenil. Byl přijat ke studiu na DAMU k režiséru E. F. Burianovi. Stav výuky, zájem o rozhlas a stále intenzivnější zapojení do rozhlasové tvorby i provozu však způsobily, že studium nedokončil. (Sám pak v 60. a 90. letech příležitostně přednášel studentům teatrologie na FF UK a dramaturgie a režie na DAMU.) ‚Dne 11. 10. 1948 jsem podepsal celoživotní smlouvu s rozhlasem.‘ Horčička se stal asistentem režie a administrativní silou „pro všechno“. Šéfrežisér J. Bezdíček jej pedagogicky pověřoval spoluprací s tehdejšími osobnostmi radiofonní režie M. Jarešem, P. Pražským a B. Hradilem.“ (Z medailonu J. Horčičky, autor: Jan Vedral, „99 rozhlasových osobností“, Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, Praha 2008.)
V letech 1960–1970 působil jako šéfrežisér Československého rozhlasu. Stal se jednou z nejvýznamnějších rozhlasových uměleckých osobností, jeho režie představovaly kdysi, zejména na sklonku 50. let a v letech šedesátých, rozhodující obrat k novému autentickému výrazu moderní rozhlasové tvorby.
Za přelomový okamžik v oblasti české rozhlasové dramatiky je právem považována inscenace Čapkovy Války s mloky z roku 1958. Na její přípravu vzpomíná režisér v ukázce z jeho zvukového portrétu, který byl natočen u příležitosti jeho šedesátin, v roce 1987.
V další zvukové ukázce si můžete poslechnout úryvek ze zmiňované dramatizace Války s mloky.
Výčet režijních prací Jiřího Horčičky by představoval velmi dlouhý seznam, obsahující mnoho set položek. Proto jen stručný excerpt z podobného seznamu, který uvedeme významnými oceněními:
Cena RAI na festivalu Prix Italia za režii hry L. Aškenazyho Bylo to na váš účet (1964), hlavní cena Prix Italia za hru Linka důvěry (Stehlík, 1966) a hlavní cena Prix Italia za hru Neodvratný skon maratónského běžce (Vilímek, 1968), dále cena Akademie umění Frankfurt nad Mohanem (1968). V letech 1963–1969 pohostinské režie ve všech německých rozhlasech, v Lublani, Záhřebu, Budapešti, Moskvě a Helsinkách.
Dále, mimo jiné: Suchovo-Kobylin – Svatba Krečinského (1955), Pujmanová, Ptáček – Kazmar – šaty – Jafeta (1960), Cop – Hodiny (1963), Beckett – Všichni, kdož padají (1964), Rolland – Liluli (1965), Hurník – Moli (1967), Karvaš – Sedm svědků (1967), Lustig – Člověk ve velikosti poštovní známky (1967), Uhde – Výběrčí (1967), Vyskočil – Cesta do Úbic (1967), Sidon – Dvojí zákon (1968), Daněk – Přepadení národní banky (1969), Hiesel – Návrat ze Sankt Pöltenu (1969), Hofmann – Zpráva o moru v Londýně (1969), I. Klíma – Ženich pro Marcelu (1969), Simenon – Maigret a tělo bez hlavy (1970; do r. 1991 natočil ještě 12 dalších detektivních her podle předlohy G. Simenona), Gogol – Revizor (1973), Tánská – Hodiny angličtiny (1974), Koenigsmark – Sbohem, bílí králíci (1975), Tolstoj, Strejčková – Vojna a mír (4 díly, 1978), Kavanová – Královská noc (1979), Olbracht, Šotola – Nikola Šuhaj loupežník (1980), Castle, Hailey – Let do nebezpečí (5 dílů, 1980), Tyl – Strakonický dudák (1980), La Scala – Ztracený hlas (1983), Nezval – Schovávaná na schodech (1983), Dreiser – Americká tragédie (2 díly, 1986), Otčenášek, Strejčková – Kulhavý Orfeus (1986), Weiss – Dům o tisíci patrech (1986), Radzinskij – Lunin aneb Smrt žáka v přítomnosti pána (1987), Bulgakov – Mistr a Markétka (1987), Čapek – Továrna na absolutno (1988), Shakespeare – Král Lear (2 díly, 1989), Vedral – Delfy (1989), Vedral – Urmefisto (2 díly, 1989), Hiesel – Blahé následky neblahého obléhání (1990), Ionesco – Lekce (1990), Voltaire – Candide (1991), Mahler – Číslo 3711 (1991), Nowra – Léto mimozemšťanů (1992) ad.
„Při práci ve studiu ho vždycky charakterizovala soustředěnost, nadšený elán, energická výbušnost, pokorné a přísné sledování temporytmu, pevná ruka. (…) Když si dnes poslechnete Horčičkovy první režisérské práce a srovnáte je s jeho pozdějšími inscenacemi, zjistíte asi jako já, že jeho osobitý přístup k rozhlasové realizaci scénářů byl od začátku jeho umělecké dráhy výrazně originální.“ (dramaturgyně dr. Jaroslava Strejčková)
