Ledňáček
Letos je leden jako řemen. A když překonáme svou pohodlnost a vypravíme se někam k nezamrzlému toku, možná, že budeme mít štěstí a zahlédneme zářivý emblém tohoto drsného měsíce - tyrkysově modrého ledňáčka, který jako blesk proletí nízko nad hladinou.
V té rychloti sotva zaregistrujeme oranžové bříško a bílé hrdélko, kratinké červené nožky určitě ne. Zato si jistě všimneme mohutného zobáku na protáhlé hlavě a uťatého blankytného ocásku. Prostě drahokam - a navíc dokonalé supersonické letadélko křížené s ponorkou, jenomže velké jen jako vrabec.
Zvláštní tělesná stavba má své opodstatnění, protože jinak by se ledňáček, který lapá převážně drobné rybky, vůbec neuživil. I tak se musí z nějaké větve nad vodou nebo z pobřežního kůlu vrhnout do vody za den nejméně stokrát, aby nějakých těch deset rybiček ulovil. A přes své odvážné jméno - ledňáček může i uhynout hladem, když mu zmrzne hladina říčky či tůně. To pak musí urychleně změnit loviště, pokud se mu to podaří. Ti méně bojovní odtáhnou už začátkem zimy někam na jih. Kroužkování nám prozradilo, že třeba ledňáček od Zlína se dočasně odstěhoval až na Maltu. A jiný zase do Itálie. K smutné příhodě došlo v zimě na přelomu let 1963 - 1963, kdy na jediném jezeře ve Francii bylo lidmi zahubeno na šest tisíc toulavých ledňáčků. U nás by k takovým hekatombám ani dojít mohlo, protože na území celé naší republiky bychom stěží napočítali pět set hnízdních párů.
A je tu ještě jedna zvláštnost, ovšem jen u dospělých ptáků. Když má ledňáček v zobáku ulovenou rybku obrácenou hlavou dovnitř, to je do krku, chystá se ji shltnout sám. Když bude krmit, drží rybku ze zobáku hlavou ven. Ale ať je to tak, či onak, přátelé přírody si vzácného a půvabného ledňáčka hluboce váží, neboť ho pokládají za živý symbol známého hesla: Poznej a chraň!
