Kóta 140 – poslední cíl roty Nazdar
„Nejde nám o pouhý výpad, nýbrž o porážku německých vojsk … Kupředu chrabří vojáci! Čeká vás vítězství!“ Těmito slovy burcoval v předvečer bitvy, která později vejde v širší povědomí jako bitva u Arrasu, kapitán Pierre Sallé „svou“ rotu Nazdar. Z 250 českých a slovenských dobrovolníků, kteří před více než půl rokem odpřísáhli věrnost Francii, se ze slibovaného vítězství nakonec měla těšit jen hrstka. Na mnohé místo něj čekala smrt.
Z počátku jara 1915 rozhoduje proslulý generál Foch zahájit na severu Francie, v oblasti nazývané Artois, mohutnou ofenzivu. Má se jí ujmout 33. armádní sbor, jehož součástí je i tzv. Marocká divize. A v jejích řadách rota Nazdar. Ta do konce dubna působila v relativně klidné oblasti Champagne. Příkaz jménem Focha vydává později neméně proslulý Phillipe Pétaine. A z jeho slov je zřejmé, že půjde opravdu do tuhého. Bojovat bude třeba: „Bez rozpaků a zaváhání. Protože kdo zabije první, sám nebude zabit“. Pětině z roty Nazdar se to nepovede.
Internacionální steč
Den D připadne na 9. května. Útoku předchází dělostřelecká příprava, která trvá už od časného rána. V deset hodin hřmění z rázu ustane. Rota Nazdar vyráží do útoku na pravém křídle svého praporu – v jeho středu postupují Poláci, nalevo rota Švýcarů a Lucemburčanů. Za nimi Řekové. O kus dál běží Senegalci.
Prvního ze sítě německých zákopů přezdívaných „ouvrages blancs“ ještě dosahují relativně snadno. Při dalším postupu se ale dostávají do těžké kulometné palby. Padá velitel praporu C Noiret i jeho pobočník Rousseau. Stejně tak velitel české čety Andreani i její praporečník Karel Bezdíček. Poté, co za cenu velkých ztrát dobývají další pozici, čeká je postup k dvěma vesnicím Neuville-Saint–Vaast a La Targette. Další salva posílá část roty k zemi a to i přesto, že jejich postup kryjí dvě podpůrné kulometné čety. V jejích řadách je i poručík Dostál, jeden ze dvou prvních českých důstojníků cizinecké legie. I pro něj je bitva u Arrasu tou poslední.
Kolem půl dvanácté je kóta 140 dobyta. To ale ještě neznamená konec. Marocká divize ji musí hájit až do půlnoci, kdy je konečně vystřídána. V rotě Nazdar padlo 42 mužů, včetně všech důstojníků. Dalších 150 těžké zranění vyřadilo z dalších bojů. Rota Nazdar přestává existovat, přeživší se rozřadí do dalších útvarů cizinecké legie.
Za odměnu vězení
Celá věc ale bude mít ještě hořkou dohru. Ani ne měsíc po krvavé bitvě ministr války Millerand vydává tzv. Bérangerův zákon, který zakazuje přijímat do cizinecké legie příslušníky států, kteří jsou s Francií ve válečném stavu. Vztahuje se tedy i na Čechy. Ti sice spolu s Poláky nacházejí obránce v poslanci Louisi Martinovi, který pro ně právě vzhledem k obětavému boji u Arrasu, žádá výjimku, nicméně zákon je i přesto přijat. Protestují samozřejmě i sami čeští vojáci. Mezi ty nejurputnější patří i sochař Otto Gutfreund. Je internován v zajateckém táboře. Přesto, že se ve věci jeho propuštění silně angažoval i Rastislav Štefánik nebo František Kupka (jeho souputník z roty Nazdar, který byl ale pro špatný zdravotní stav stažen z fronty ještě před bitvou u Arrasu), ve vězení zůstává de facto až do konce války.