Konec Spartakovců aneb metoda „spravedlivého hněvu lidu“
Na konci války v Německu vypukla socialistická revoluce. Tažena vojáky a námořníky, odmítajícími pokračovat ve válce. Revoluce svrhla císaře Viléma II.. Vynesla 9. listopadu 1918 k moci sociální demokraty. Zrodila se německá republika. Revolucí argumentovali naši sudetoněmečtí sociální demokraté, když měli zdůvodnit, proč se odmítají podílet na budování republiky československé.
Raději být součástí socialistického Německa, než podporovat, hlásal jejich předseda Josef Seliger, buržoasní Československo. Zdejší sociální demokraté pro něho byli odpadlíky. Zradili věc proletariátu. Dali se do služeb české buržoasie.
Odvolaný policejní ředitel svého nástupce přivítal s nabitou pistolí
Úterní pražská Bohemia sděluje, že vše začalo nedělním shromážděním stoupenců Spartakovců a levicových radikálů v berlínské Aleji vítězství na protest proti pokusu odvolat berlínského policejního ředitele Eichhorna. Přidal se totiž ke vzbouřencům. Vláda v neděli navečer sice jmenovala nového policejního ředitele. Eugena Ernsta. Jeho uvedení do úřadu se však nezdařilo. V pracovně na něho čekal vzbouřený Eichhorn s nabitou pistolí. Byl odhodlán funkci hájit i za cenu krveprolití.
Shromáždění Spartakovců po tom, co odsouhlasilo požadavky vzbouřenců, udržet ve funkci policejního ředitele Eichhorna, ozbrojit veškerý proletariát a rozhodnými kroky zabránit konání, vládou připravovaných voleb do Národního shromáždění, se vydalo na pochod dobýt vládní úřady. Cílem útočníků bylo hlavně ministerstvo vnitra. Před jeho vchodem na ně již čekal v automobilu vůdce Spartakovců, Karl Liebknecht. A znovu se tu řečnilo.
Národní politika z úterý 7. ledna 1919 k tomu dodává, že Liebknecht shromážděnému davu před ministerstvem vnitra sdělil, že v čele vlády sedí zločinci. Měl tím na mysli sociální demokraty Eberta, předsedu strany, Scheidemanna, říšského kancléře a Noska, ministra vnitra.
Vzbouřencům se pak sice podařilo obsadit vládní tiskovou kancelář a tiskárny berlínských listů, útok na říšské kancléřství ale ztroskotal. Nad celým Berlínem ale stačila vyhlásit stav obležení a uvést do pohotovosti vojenské jednotky, vládě věrné.
Sociální demokracie, dočítá se pražský čtenář v Bohemii, vydala v této souvislosti provolání k německým dělníkům, obsahem ne nepodobné jejímu štědrodennímu manifestu, aby na protest proti násilnostem spartakovských band přerušili práci a shromáždili se pod vedením svých důvěrníků před budovou říšské vlády!
Spartakovský cíl: Světové opovržení pro vládu Ebertovu
Úterní večerní vydání Bohemie cituje vystoupení Karla Liebknechta na shromáždění v Aleji vítězství. Řekl, že „ten okamžik právě přišel, kdy musíme jednat. Ale opatrně.“ Přítomným dělníkům doporučil, aby se nevraceli do továren, naopak aby dál pokračovali v boji.
Zatímco redakce a tiskárny berlínských listů se nacházejí nadále v rukou Spartakovců, jejich náporu se ubránilo ministerstvo války, rovněž palác říšského kancléře a říšská banka. Urputné boje se vedou hlavně o hlavní telegrafní úřad a o některá nádraží. Středem zájmu obou stran je Ahaltské nádraží. Vypravuje nejen osobní, ale i nákladní vlaky.
Vláda, která byla připravena původně jakékoli vyjednávání odmítnout a všechno vsadit na vojenské řešení, se přece jen v pozdních pondělních hodinách rozhodla vyjednávat. Jednání trvala celou noc, ale nevedla k žádným konkrétním výsledkům. Boje na ulici rovněž nepřinesly žádné rozuzlení.
Středeční Bohemie sice jako hlavní zprávu přináší porážku Spartakovců, avšak sám list si ve svém tvrzení není jistý. Dokonce si v určitém slova smyslu odporuje.
Spartakovci poraženi, Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová dopadeni
Středeční sociálně demokratický list Vorwärts, věrný Ebertově vládě popisuje, jak od pondělka policie marně hlídala u bytu Karla Liebknechta ve snaze jej dopadnout. Jediné, co zjistila: Kdy se doma objevuje a kdy zas odchází. Když se v pondělí okolo deváté objevil, hlídka volala pro posilu, jenže Liebknecht unikl. Následující den úředníci uzavřeli obě ulice. Znovu unikl. Nejspíš jej varovali, a vydal se proto do města přes střechy. Následná domovní prohlídka bytu přinesla přece jen úspěch. Policejní úředníci objevili materiál Liebknechtovi těžce přitěžující. Zatkli proto jeho manželku a mladšího syna.
Ve středu návštěvu rodiny Liebknecht oželel. Před policií se skryl u rodiny Marcussonových v Mannheimské ulici 43, jak uvádí čtvrteční vydání listu Vorwärts. Jeho přítomnost ale neunikla sousedům, kteří si to nenechali pro sebe. Zadržený Karl Liebknecht se zpočátku pokoušel tvrdit, že rozhodně Liebknechtem není. Nicméně usvědčily ho dopisy, jež u něho našli. A vyšité monogramy K. L. na prádle. Navíc ho poznala řada přítomných svědků.
Karl Kautský omylem upadl do vlastního zajetí
Čtvrteční list Freiheit, který vydávali nezávislí socialisté a sympatizující se Spartakovci, posměšně líčí, jak horlivý vládní důstojník zatkl provládního sociálního demokrata Karla Kautského. „Čím dál lépe,“ začíná list svoji zprávu o Kautského zatčení. „Ve středu zhruba kolem druhé hodiny odpoledne se objevil jistý poručík se dvěma muži v bytě Karla Kautského a vyzval ho, aby ho následoval do kasáren 4. gardového pluku v Moabitu.“
V kasárnách Kautskému sdělili, že je zatčen pro podezření z nezákonných styků s Rosou Luxemburgovou. Jako důkaz mu byla předložena spořitelní knížka z roku 1907, již nalezli, když zatýkali paní Luxemburgovou. Knížka byla psána na jeho jméno. Kautský důkaz označil za směšný. Potvrdil však, že knížka je pravá. Když se v roce 1907 vydala do Ruska, převedla paní Luxemburgová své peníze na tuto knížku. Nechal jako službu přítelkyni a soudružce vystavit na své jméno.
„Výslech trval asi hodinu,“ pokračuje list. „Vyšetřující důstojník byl velmi rozčilen a neustále opakoval, že všichni, kdo se nacházejí ve spojení se Spartakovci, si podle jeho názoru nezaslouží nic než postavit ke zdi a zastřelit. Jestliže se prokáže Kautského vina, ať počítá s kulkou.“
Kautského nezastřelili, Luxemburgovou a Liebknechta zato ano
Čtvrteční večerní vydání listu Freiheit má už povědomost o smrti Luxemburgové a Liebknechta. Zda to byla vražda, píše ještě s otazníkem. O názoru na jejich smrt přesto svědčí podtitulek, jímž zprávu uvozuje: „Bestie.“ „Kolující zvěsti, že v noci zadržený Karl Liebknecht byl v Oboře (Tiergarten) při pokusu o útěk zastřelen a že Rosa Luxemburgová měla být při převozu do hotelu Eden rozzuřeným davem vyrvána z vozu a zabita, si určitě vyžadují bližší vysvětlení. Úřední stanovisko k oběma událostem je nám vláda dlužna.“
Tolik zvěsti, které čekaly na úřední potvrzení, anebo jejich vyvrácení. Následující hodiny přesvědčivě ukázaly, že lhal list sociálních demokratů, že lhala sama vláda a že úřední stanovisko k tragické smrti obou radikálních socialistů bylo skrz naskrz prolhané.
Vražda socialistů na objednávku socialistické vlády
Páteční večerní vydání Freiheit, listu nezávislých sociálních demokratů, už z dálky titulkem na první stránce volalo, že je toho více shnilého ve „státě dánském“. Titulek zněl: „Po vraždě ještě lži!“ a podtitulek nenechal nikoho na pochybách. Zněl: „Zametání stop“.
Redakce listu se nenechala ukolébat úředním vysvětlení smrti obou radikálních socialistů, podle něhož jeden měl být zastřelen na útěku a druhý (respektive druhá) se stal obětí lynče „spravedlivě rozhněvaného davu“. Vypravila se sama za svědky obou událostí a dospěla ke zcela opačným závěrům, než jak zněly ty, jimiž se snažila vláda ukolébat veřejnost.
„Jsme přesvědčeni, že Ebert, Scheidemann, Noske, Landsberg z důvodů vlastních i frakčních zájmů sázejí vše na zatloukání pravdy. Známe velice dobře brutalitu a bezskrupulóznost těchto pánů, kteří se každým krokem vzdalují od jakéhokoli socialistického a lidského citu.“
Následuje výčet skutečností, které jsou v rozporu s úředním stanoviskem. Páteční Freiheit sázela spíš na logickou úvahu a pravděpodobné dohady, sobotní pak již byla schopna vylíčit tragické středeční události tak, jak se opravdu staly.
Metoda „spravedlivého lidového hněvu“
Svým způsobem Ebertova-Scheidemannova vláda byla průkopníkem metody, jak revolučně odstraňovat různé zrádce a renegáty prostřednictvím „spravedlivého hněvu lidu“. Metodu pak o několik desetiletí k dokonalosti přivedli bolševici (komunisté). Poučili se ze školáckých chyb, kterých se, jsouc průkopnicí, dopustila Ebertova-Scheidemannova vláda.
Zorganizovala sice „spravedlivý hněv lidu“ dobře a účinně. Jeho prostřednictvím opravdu dosáhla žádoucího účinku: zavraždění obou spartakovských vůdců. Dokonce zkraje marketingově zvládla žádoucí propagandistický výklad středečních událostí cestou „suchého“, o to více „věrohodného“ úředního stanoviska. Nedomyslela však, že metoda „spravedlivého hněvu lidu“ může dlouhodobě působit, aniž se obrátí proti jejímu iniciátorovi, jen za podmínky odstranění svobody slova. Takto použitá metoda byla účinná jen následující den.
Už o dva dny později se díky neexistenci cenzury zvídavý čtenář dozvěděl ze dvou po sobě jdoucích vydání listu Freiheit (večerní páteční a sobotní ranní), jak se věci na základě výpovědi očitých svědků skutečně odehrály. Zvěděl tak, že onen „spravedlivý hněv lidu“ ve skutečnosti představovali dobře organizovaní vládní vojáci a jejich důstojníci. Oba nešťastníky nejprve surově zmlátili ještě uvnitř hotelu Eden (jak příznačný to byl název pro danou událost!) a následně je v nedaleké Oboře odpravili. Jejich mrtvoly vhodili do Domobraneckého kanálu.