Kněz + dokumentarista = Jan Hanák
V té rovnici je mu dobře. V malé farnosti na jižní Hané i za rozhlasovým mikrofonem. Naslouchá příběhům, protože slova sama nestačí. „Musel jsem začít věřit své intuici,“ říká Jan Hanák o rozhlasové profesi. A možná právě kvality zpovědníka jsou tím, co ho předurčilo k vítězství na loňské Prix Bohemia Radio.
Šly ve vašem životě obě profese souběžně?
Dobrá otázka. Sám nevím. Časově bylo na prvním místě rozhodně volání po kněžství. Ale už během studií teologické fakulty přišla spolupráce s nově začínajícím Radiem Proglas. Mohl jsem si tam osahat a ozkoušet redaktora i moderátora. Zároveň mě v Olomouci vzali na žurnalistiku, takže jsem studoval souběžně dvě školy. Po nějaké době mi už ale nestačilo používat slova v prvním plánu, začalo mě zajímat, co je za nimi. Chtěl jsem využít slova nebo zvuk jako způsob, jak zprostředkovat emoci příběhu.
Řekl bych, že ta dvojrole se dobře vyjímá v médiích. Je to ale tak netradiční?
Samozřejmě, to se kdekdo ptá… A já říkám: mám dva kamarády kněze-molekulární biology a jednoho kamaráda kněze-jaderného fyzika. To je zajímavé. Ale víte, dokumentarista, který vypráví příběhy, to je role, která s kněžími historicky velmi souvisí. Jasně, v 19. století to nebyl rozhlas nebo film, ale byly to psané příběhy.
Máte vlastně tradici na vaší venkovské faře na Hané.
Ano, přesně tak. Jsem farářem kousek od Brna, je to taková malá farnost − biskup mi tím umožňuje věnovat se dokumentaristice. Až do půlky 20. století tu byl jeden spisovatel nebo novinář vedle druhého. Takže pro mě jde o přirozenou věc.
Hudba, která má rytmus a ducha, je nedílnou součástí jeho dokumentů (foto Mirek Sýkora)
Je vaše kněžství, ať už to jsou duchovní rozhovory, doprovázení, zpovědi, svátosti… dobrou praxí pro dokumentaristiku?
Jednoznačně řeknu ano, ale je to oboustranné. Dokumentaristika mě dovedla k tomu, že jsem musel začít věřit své intuici. Jsou situace, kdy mi nikdo neřekne, jestli to, co zamýšlím a točím, je správně nebo ne. Uvědomil jsem si, že v té chvíli mi nepomůže logika, která radí, jak věci jednoduše poskládat. A to je něco nesmírně důležitého i u duchovního doprovázení během svátosti smíření. Slyšíte slova, která někdo říká, a vidíte, jak člověk vypadá. Ale pokud chcete vyhmátnout, o co opravdu jde, musíte číst, co je za tím. A to se určitě projevuje i v tom, jak kladu otázky nebo vedu rozhovor při natáčení. Jo.
Cítíte, že vás lidé, se kterými se seznamujete, pouští blíž, když se dozví, že jste kněz?
To těžko dokážu objektivně zhodnotit, ale je pravda, že velkou část lidí už předem znám. Mimochodem, lidí, se kterými se potkávám, je obrovská spousta, takže mám jako dokumentarista kam sáhnout.
Takže ta témata vám sedí mezi lidmi v kostelní lavici, když to trošku zkarikuju.
Ano, dokonce jsem ve své farnosti natočil dva rozhlasové a jeden filmový dokument.
Když si vzpomenu na vlastní setkání s knězem, někdy jsem cítil, že se podvědomě stylizuju, abych vypadl lepší. Nemůže být v tomhle vaše kněžství na překážku?
Určitě může, ale já nejsem kněz, který je nad věcí, nad lidmi. Víte, já v dokumentu nechci kázat, nechci někoho přesvědčovat. S kněžstvím ale souvisí to, že jsem v příbězích často hluboce přítomný. Myslím, že mě lidi − se kterými točím − vnímají jako Jana Hanáka, který je mimo jiné knězem. Mám spíš tu zkušenost, že mi důvěřují, stírají se mezi námi hranice, lidé se otevírají. Ale faktem je, že téměř ve všech mých dokumentech se nějak objeví téma duchovní, náboženské, téma Boha a tak, i když se na to neptám, protože prostě to skryté kněžství to nějak vyvolává.
Obrázek ze života katolického kněze-dokumentaristy Jana Hanáka (Jiří Strnad)
Dokument Diptych, se kterým jste loni vyhrál Prix Bohemia Radio, uvádíte jako „dvoudílní oltářní obraz“. To je hodně náboženské zarámování rozhlasové práce. Na druhou stranu mi přijde, že vaše dokumenty umí být i hodně civilní. Třeba ve Vlcích dáte nahrávadlo třináctiletým klukům, ať se točí sami.
Téma od tématu. U Diptychu to jinak nešlo. Dokument vznikl téměř náhodně, když můj dobrý přítel zažíval Jobovu situaci. Umírá a svoji zkušenost sděluje. V Diptychu je moje kněžství primární, působím vlastně jako ten, který ho doprovází k Hospodinu. Proto tento dokument chápu jako „oltářní obraz zpodobňující život a smrt jako skutečnosti vzájemně propojené“.
U Vlků mi samozřejmě o diptych nešlo, chtěl jsem zachytit, co zažívají kluci na prahu puberty. A hodně mě obohacovalo, jak reagovali na moje otázky. Třeba když vyprávěli, jak hrají počítačové hry. Člověk má tendenci to okamžitě odsoudit, ale když vám vzápětí řeknou, že hrajou spolu…, vytane vám najednou úplně jiné sdělení.
Máte rád v dokumentu patos?
Víte, my v českých zemích se ho bojíme. Celkem oprávněně, když se přešvihne, nedá se to poslouchat. Na druhé straně jsou ale některá životní témata, kde se bez něho neobejdete. V Diptychu je patos přítomný už v tom, že doprovázíte umírajícího. On je ale zároveň schopen jasnozřivě glosovat situaci, s humorem. Přijde mi to skvělé. Zvlášť ve společnosti, kde se smrti až hystericky bojíme, případně ji tragikomicky oslavujeme v krematoriu.