Klasik českého výtvarného umění Mikoláš Aleš
Národní nota v umění, ve výtvarném zvlášť, se dnes příliš nenosí. Označit proto Mikoláše Alše (od jehož narození uplyne 18. listopadu už 160 let) za umělce vpravdě národního, by mu v očích našich současníků příliš neprospělo. Naštěstí – dílo Mikoláše Alše je po celé generace oblíbeno a milováno, takže mu žádných nálepek netřeba.
Mikoláš Aleš (onoho 18. listopadu 1852 se narodil v jihočeských Miroticích) byl nadán mnohostranně – byl malířem, kreslíře, dekoratérem, ilustrátorem mnoha knih. Když už jsme se dotkli jistého „škatulkování“, tak je třeba připomenout, že Aleš je řazen do tzv. „Generace Národního divadla“ (jednu z lunet, které zdobí interiér Národního divadla, uvádím zde v reprodukci). Pokud se hovoří o vlivech, které jeho umělecký naturel utvářely, pak bývá často uváděn Josef Mánes a jeho pozdně romantický styl. V pozdějším období směřoval pak Mikoláš Aleš k secesnímu projevu.
Mikoláš Aleš patřil k nadaným dětem. Začal kreslit už ve čtyřech letech. Systematicky se začal učit malířství poté, kdy musel pro konflikty s jedním z profesorů opustit písecké gymnázium. V roce 1869 byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění.
Umělecké začátky Mikoláše Alše byly složité. Od svých 22 let se musel probíjet životem sám. Zpočátku to bylo velmi krušné. Obrat nastal v roce 1879, kdy zvítězil společně s Františkem Ženíškem v konkurzu na výzdobu Národního divadla. Aleš předložil návrh na 14 lunet, které pod souhrnným názvem Vlast nesou motivy z českých bájných a ranných dějin.
Později se živil spíše jako ilustrátor a kreslíř. Vytvářel rozsáhlé cykly na motivy lidové poezie, kromě toho publikoval velké množství kreseb v celé řadě časopisů (Květy, Šotek, Světozor Humoristické listy či Zlatá Praha).
Od osmdesátých let 19. století Mikoláš Aleš také spolupracuje s mnoha významnými českými architekty při návrzích dekorativní výzdoby mnohých staveb, a to jak výzdoby fasádní, tak výzdoby interiérů – z této oblasti Alšovy tvorby jsou známé např. jeho návrh výzdoby dvorany Městské spořitelny či vestibulu pražské Staroměstské radnice.
Z Alšova nepřeberného malířského odkazu jmenujme jen několik nejznámějších obrazů: “Husitský tábor”, „Jan Žižka“, “Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem”... Dlužno dodat, že jeho olejomalby byly doceněny až po jeho smrti. Z dalších Alšových cyklů jsou pak známé především cykly “Smysly” (1876), “Živly” (1881) či “Život starých Slovanů” (1891).
Mikoláš Aleš zemřel 10. července 1913.
V jediném zvukovém snímku, uveřejněném na této stránce, je část pořadu nazvaného „Beseda v bytě Mikoláše Alše - procházka po bytě M.Alše s manželi dr.Emanuelem Svobodou a Marynou Svobodovou - Alšovou dcerou“ – Pořad byl natočen 29.9.1962