Kijivu

Do pražské zoo jsem přišla v září 2001, ale moc jsem si zdejší pobyt neužila. Hned o rok později přišly povodně, a tak jsem se s ostatními spolubydlícími na čas stěhovala do zoo ve Dvoře Králové. Nakonec jsem se 16. října 2003 po opravě pražského pavilonu stěhovala i se Shindou zpět do Prahy. Později k nám přišla další gorila, ale ta byla úplně jiná, mnohem větší a strašně krásná. Nevěděly jsme zkraje proč, ale brzy nám to bylo jasné. Byl to kluk s krásným jménem - Richard. Obě jsme se do něj zamilovaly a máme ho rády dodnes. A co víc, Richard se stal otcem mé největší chlouby, mláděte Moji.

Možná někoho napadne, proč mě nevadí, že Richard chodí i za mou sestrou a v poslední době i za další samicí ve skupině Kambou. Zkraje mi to také bylo divné, ale brzy jsem zjistila, že je to u nás, u goril, úplně normální. Když je samec dospělý, silný a krásný, tak má vždy více manželek. Proto se o Richardovu přízeň s ostatními samicemi nijak nepereme.

Všichni pátrají po tom, proč já mám mládě a Shinda ne. Ale na to se raději zeptejte mé sestry. Já jsem ráda, že se mi Moja narodila. Stalo se to 13. prosince 2004, takže už to dneska není žádné miminko, ale roční mládě. Všichni ho obletují, obdivují a já jsem na ně patřičně hrdá. Jak by ne, když jsem první gorilí matkou v České republice.

Už jsem říkala, že před příchodem do Prahy jsem žila v Austrálii. Tam se mi to líbilo, je tam tepleji, skoro jako v Africe. Ale zase tam nikdy není sníh, který mám ráda. Když je sluníčko a nemrzne, pouštějí nás ven a sníh olizujeme a všelijak zkoušíme. To nám určitě příbuzní závidí. Z Austrálie jsem si ovšem přivezla jednu špatnou vlastnost. Když se mi něco nelíbí, když na mě někdo křičí, když si nejsem jistá, když se trochu bojím o sebe nebo o Moju, mám psychické problémy.

Říkají o mně, že jsem psychicky labilní, že jsem velký nervák. Na nové podněty reaguji dost originálně. Například tím, že se držím za uši. Dám si ruce v pěst a přiložím si je k uchu, takže to vypadá, jako když telefonuji. Jindy si zase mnu hlavu a třepu končetinami. Dost těžko nesu, když se něco děje kolem našeho pavilonu, když se poblíž něco staví. Dodnes jsem si nezvykla na to, že za pavilonem vede jedna z páteřních obslužných komunikací zahrady a projede tudy denně několik nákladních aut. Jak je slyším, dostanu strach. Říkají, že jsem moc citlivá a jemná.

V naší rodině jsem byla dlouho takový otloukánek. Richard mi moc nepomohl a Shinda si na mě dost dovolovala. Normální by bylo, abych se hned po narození Moji stala první samicí ve skupině, ale to se mi nepovedlo. Tedy do té doby, než k nám přišla teta Kamba. Kamba se stala mojí kamarádkou a hlavně má ráda Moju. Příchod Kamby upevnil moji pozici ve skupině, najednou si na mě Shinda nedovoluje a vypadá to, že konečně budu tou nej nej samicí. Dokonce si už mnohem méně držím uši, méně se bojím.