Když si vezme muž ženu...
Text hebrejské Bible, Tóry, je rozčleněn do pravidelných oddílů, které se postupně čtou v synagoze. Děje se tak každou sobotu při sváteční šabatové bohoslužbě. Slova Tóry jsou však nejen čtena, ale po dlouhá staletí také studována nesčetnými generacemi židovských učenců i laiků.
Z nepřeberného množství takových výkladů vám nyní nabídneme komentář význačného francouzského rabína minulého století Elieho Munka. Je věnován části textu Páté knihy Mojžíšovy, který je začleněn do šabatového oddílu Písma pro příští židovský den odpočinku 18. srpna.
V Páté knize Mojžíšově nacházíme četná ustanovení týkající se rodinného života s jeho různými aspekty sociální a mravní povahy. Židovská Tóra považuje odpovědnost rodičů k rodině za větší než odpovědnost občana vůči státu. Přednost nemá stát, který podle potřeby prosadí svou vůli i na úkor rodiny, ale platí pravý opak: rodina má vždy přednost, neboť tvoří základní složku židovského společenství.
Dvacátá čtvrtá kapitola Páté knihy Mojžíšovy začíná slovy: „Když si vezme muž ženu.“ Vůdčí představitel tzv. nové rabínské ortodoxie 19. století Samson Rafael Hirsch k tomu poznamenává, že židovský sňatek svou formou připomíná smlouvu mezi partnery, obvyklou i v jiných sociálních a ekonomických vztazích.
Přesto mezi židovským sňatkem a klasickou smlouvou existuje zásadní rozdíl. V běžné smlouvě jsou povinnosti obsažené v textu výsledkem vzájemné shody partnerů. Naproti tomu židovský sňatek se od všech jiných úmluv liší tím, že přihlíží k právům a povinnostem, které na vůli partnerů nezávisejí. Snoubenci se mohou spojit v manželském svazku, jen pokud přijmou dvě předem dané podmínky.
Židovská tradice především zdůrazňuje, že žena má být muži skutečnou družkou, jeho druhým "já". Taková vazba však může vzniknout a trvat jen tehdy, pokud se vztahuje k cíli, který přesahuje osobní zájmy partnerů. Tímto trvalým prvkem je pro manželství jeho zasvěcení Bohu. Jen toto vědomí poskytuje svazku skutečnou záruku trvání, stmeluje spojení dvou bytostí, chrání je před všemi nebezpečími.
Talmud praví: „Kdo není ženatý, žije bez štěstí - bez pomoci, radosti, požehnání i vykoupení. Kdo není ženatý, nemůže být považován za úplného člověka.“
Ve spojení muže a ženy však židovská moudrost přiřkla prvořadou roli ženě, neboť především na ní závisí dokonalá harmonie domova. Jaká žena, takový muž, učí nás staré židovské úsloví.
Druhým cílem židovského manželství je přivést na svět děti. Ve skutečnosti se tak naplňuje jeden ze základních principů judaismu. Děti jsou v něm považovány za nejdražší plody lidského života. Respekt k lidskému bytí již ve starověku nedovolil, aby v židovském prostředí zdomácněly barbarské zvyky, jaké byly běžné například u obyvatel Sparty. V židovském společenství dítě dodnes zaujímá nesmírně významné místo. Nic, co by mu zajistilo dokonalou zákonnou ochranu, nezůstalo zanedbáno, a to do té míry, že zákonodárci předvídali i možnost zrušit manželství, pokud zůstalo bezdětné.
Judaismus není idealistický, a proto též uznává, že lidská realita není vždy na úrovni našich snů. Nic proto nemá dát výběru jedince věčný charakter, protože to by člověka vedlo ke vzpouře proti poutům, jež ho svazují. Rozvod jistě představuje dramatickou situaci, avšak nesrovnatelnou s možnými důsledky manželského života, který by spočíval na nepochopení, či dokonce nenávisti. I rozvod se tak dle judaismu může za výjimečných okolností stát nástrojem, který manželství přiblíží jeho cíli: být organickým a živoucím jádrem společnosti.
