Kdo byl Sergej Machonin?
Více než deset let po autorově smrti se díky Divadelnímu ústavu dostává čtenářům pod názvem Šance divadla do rukou obsáhlý soubor kritických textů o divadle z pera jedné z mimořádných osobností české kultury druhé poloviny 20. století.
Sergej Machonin (1918 - 1995) nebyl pouze divadelním teoretikem a kritikem, neboť s analogicky pronikavým vhledem dokázal psát - i hovořit - o výtvarném umění a literatuře. Opomenout nelze ani jeho rozsáhlou překladatelskou práci a mistrovství překladu. To vše jsou věci snadno vykazatelné, ale v Machoninově případě, jak dosvědčují téměř všichni, kdo jej poznali osobně, šlo rovněž o inspirující a podnětnou osobnost. Byl to skutečně svobodný duch, který se k této svobodě musel klubat skrze tuhou ideologickou skořápku marxistické doktríny - ze stalinistického "dogmatického spánku" čtyřicátých a padesátých let procital postupně, po etapách. Definitivní zlom znamenal srpen 1968.
Dlužno ocenit nepozitivistický, pružný přístup obou editorek, Terezie Pokorné a Barbary Topolové, které vytvořily ucelený soubor zahrnující texty z let 1958 - 1970, 1982 - 1989 a 1990 - 1995. Kritiky psané v duchu socialistického realismu padesátých let jsou v příloze k doslovu Terezie Pokorné symbolicky zastoupeny recenzí inscenace Pavla Kohouta Dobrá píseň. V období 1970 - 1982 se Machonin spolu s mnoha dalšími ocitl v situaci "dřevorubce na poušti", v následujících letech publikoval vesměs v samizdatových periodikách. Texty z devadesátých let jsou mnohomluvnější, brilantnější, ne však tolik výmluvné a pádné jako ty z let šedesátých.
Vydáním Šance divadla nejde, a to ani zdaleka, o pietní připomenutí člověka, jehož dílo by patřilo minulosti, třebaže se deset let po Machoninově odchodu může někdo ptát, kdo to vlastně byl. Před našima očima defilují inscenace Radokovy, Krejčovy, Macháčkovy a dalších. Podivuhodně plastické čtení herců v rolích a rolí v hercích, autorů v režisérech, režisérů v autorech, a to vše viděno v duchovní situaci doby a skrze ni. Nebo vlastně několika dobami: autorovou, režisérovou - a ostatně i tou naší při dnešním čtení. Machonin také zároveň "nastavuje zrcadlo", ne zrovna příjemné, současné divadelní kritice, která vesměs jakoby zůstává zakleta v opatrném a krotkém odbornictví, nebo se přitakávačsky veze na chvostu posledních výkřiků. Schopnost kontextového vidění a čtení, přesně odlišující, a zároveň živý jazyk tu však dnes chybějí všeobecně.
