Každoroční nadílka

Michal Viewegh

Tempo, se kterým Michal Viewegh, náš komerčně nejúspěšnější a nejpopulárnější prozaik, vydává své knihy, je pravidelné, ba až strojové. Svědčí-li o něčem, pak přinejmenším o autorově píli a vytrvalosti. Navzdory této pravidelnosti autor ještě stále dokáže překvapit. Zcela jistě je tomu tak u jeho poslední prozaické knihy Vybíjená (Petrov 2004).

Uvedení Vieweghova díla zpravidla doprovází mediální humbuk, který dokáže pozornost přitáhnout spíše k osobě autora než k jeho konkrétní knize. Ale to je asi přirozené a bylo tomu tak i v tomto případě, když tvář, ale i úryvky z knihy zaplavily stránky českých tiskovin.

Sledujeme-li vývoj Vieweghova díla v posledním období, pak musíme prohlásit, že ve srovnání s jeho předchozími knihami Román pro ženy a Případ nevěrné Kláry došlo k určité proměně. Vybíjená nabízí složitější vypravěčskou strukturu a děj střídavě zobrazovaný z úhlu několika postav a pro někoho možná o něco komplikovanější způsob vyjadřování. Na druhou stranu zde přetrvávají znaky, které se v autorově tvorbě objevují pravidelně, a tak například ani toto Vieweghovo dílo nezachycuje fungující manželství. Nevydařený vztah Jeffa a Evy je však podán s příjemným nadhledem a ironií. Jistě pak není náhodou, že jeden z hrdinů je lehce cynický ženský lékař skrývající svou homosexualitu. Oproti některým předchozím knihám autora vymizely náznaky sentimentality. A dodejme hned, že ku prospěchu knihy. Autor vstoupil do středních let, snad i odtud pramení jeho snaha o zachycení o něco hlubšího myšlenkového světa hrdinů. Nejedná se však o žádnou radikální proměnu, díky které by čtenáři svého autora nepoznali. Kdepak! Viewegh zůstává stále svůj. Možná jen humor Vybíjené je o něco vážnější a na tvářích hrdinů přibylo více vrásek a více ironie, hlavně pak sebeironie a střízlivé sebereflexe.

Michal Viewegh: Vybíjená

Bude zajímavé sledovat, kam se autor vydá s příští knihou, zda mezi čtenáře "vážné" literatury, nebo zda zůstane autorem pro čtenáře literatury jenom zábavné. Jeho dosavadní tvorba obsahuje oba tyto póly a na obou těchto polích již uspěl. Uvidíme. Nic to však nemění na tom, že Vybíjená by se mohla stát jedním z předělů autorovy tvorby. Asi nebude patřit k jeho knihám nejvýraznějším, ale dokazuje, že Viewegh umí vycucat příběh i ze všedních událostí a banalit, tedy tam, kde ostatní pravidelně ztroskotávají. Právě zde je třeba hledat jeden z kořenů jeho obliby a úspěchu.

Po delší době tak lze bez obav doporučit Vieweghovu knihu nejen čtenáři středního proudu. Po jeho předchozích prózách je opravdu příjemným překvapením jak pro recenzenta, ale doufejme, že také pro ostatní.