Po maturitě na klasickém gymnáziu (1937-1945) pracoval v Lidových novinách a zároveň publikoval v deníku Rovnost. Zahájil, ale nedokončil, studium Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Začínal jako autor novinových reportáží, veršů, krátkých próz a literárních kritik, v r. 1956 působil jako redaktor časopisu Host do domu. Od r. 1957 se stal redaktorem Čs. rozhlasu v Brně. Nastoupil v době, kdy Jan Skácel střídal na postu šéfa literární a dramatické redakce Oldřicha Mikuláška, a záhy se stal součástí proslavené "silné sestavy" brněnské literární redakce, která se prosadila v celostátním vysílání magazínovými pořady Rozhlasový měsíčník (1956-1960) a Nashledanou v sobotu (1961-1968).
Jako dramaturg literární a dramatické redakce usiloval o rehabilitaci rozhlasové dramatické tvorby, žánru tehdy opomíjeného. Snažil se navázat na předválečnou tradici a rozvinout ji v současných souvislostech a podmínkách. V 60. letech přivedl do rozhlasového vysílání nejlepší brněnské dramatiky (Antonína Přidala, Milana Uhdeho, Ludvíka Kunderu, Miloše Rejnuše či Romana Ráže) a vytvořil tak autorský okruh jak zralých, tak začínajících spisovatelů. Měl velmi dobrý instinkt pro vyhledávání talentů. Citlivě pak vedl jejich rozhlasovou tvorbu k úspěchům překračujícím hranice tehdejšího Československa. Coby dramaturg spolupracoval prakticky se všemi renomovanými rozhlasovými režiséry 60. let - J. Henkem, J. Červinkou, J. Melčem, P. Adlerem, J. Rollem, A. Adamcovou, L. Pompem.
Jako autor prošel pestrou škálou žánrů. Byl spolutvůrcem tehdy mimořádně kvalitních a oblíbených literárních zábavných pásem Koncert pro maminku, Malá noční poezie, Co by říkal Matěj Brouček, Drsný hlas ze severu, Jak se dělají noviny. Adaptoval řadu divadelních her a prozaických textů pro rozhlasové zpracování, např. Lukullův výslech (1960), Strach a bída Třetí říše (1962), Rozmarné léto (1963), Zvědavost (1964), Učitel a žák (1965), Hippolytos (1967), Růže a kříž (1969), Hrdelní pře (premiéra až v r. 1990). Byl autorem úpravy Vančurova Jezera Ukereve (1962, režie V. Vozák). Zajímal se o současnou lingvistiku (např. v pořadu Knížka plná dobrodružství s lingvisty Janem Chloupkem a Věrou Michálkovou, 1967) a literární vědu (např. Mácha stále tajemný). Ve své samostatné autorské tvorbě zaznamenal úspěch osobitou úpravou antického námětu Kudy bloudí Odysseus (1965), jakož i inscenací Chatrná paměť pana Z. (1969), kde nechává ožívat své literární lásky.
Po srpnu 1968 Tachovský dramaturgicky připravil triptych Královská sonáta. Tvořil jej soubor reflexí tří významných českých panovníků (spoluautory byli Ludvík Kundera, Antonín Přidal). Tachovský zpracoval první část triptychu, Zpověď Václava II. v hodině smrti. I když byl triptych v režii Olgy Zezulové natočen již koncem 60. let, premiéry, která se konala až roku 1990, se K. Tachovský již nedožil. V brněnském studiu Čs. rozhlasu působil Tachovský až do r. 1970, kdy s počátkem tzv. normalizace musel z rozhlasu odejít. Živil se pak jako pomocný dělník, později jako expedient v Královopolské strojírně Brno a ke konci života pracoval v archivu Moravské galerie v Brně. V r. 1971 bylo ještě odvysíláno několik jeho detektivních příběhů Vraždy z archivu (ovšem už pod pseudonymem Karel Kalenda), pod jménem Tachovského manželky Blanky Budínové pak v r. 1985 hra Kvintet.
Po vynucené přestávce se k rozhlasu vrátil nedlouho před svou smrtí jako autor několika titulů. V r. 1987 byla natočena a o rok později uvedena jeho hra Příliš vzdálená milá (o brněnském židovském lékaři Jeittelesovi, který odmítl opustit město za epidemie cholery), nastudována byla i hra Paní Šarlotka (1987, příběh Francouzky provdané do Čech). Premiéra hry Jak poradit panu králi (1990, režie J. Melč) se uskutečnila až po jeho smrti. Tachovského mimorozhlasové působení směřovalo k dramatické tvorbě. Svými texty se podílel na prvních představeních Satirického divadla Večerní Brno, byl autorem libret k dvěma operám a k oratoriu skladatele Zdeňka Zouhara (Proměna, Velká láska, Plameny kostnické). V brněnském nakladatelství Blok vydal sbírky básní Netečné nebe (1958) a Hodiny a orloje (1966). Koncem 80. let realizovala Čs. televize dva scénáře - též pod jménem jeho manželky (Šahrazád, Bratr Paleček).
Na dokreslení jeho osobnosti můžeme doplnit, že miloval hudbu, hrál výborně na klavír a byl obdivovatelem Janáčka. Měl také rád sport (byl nadšený golfista s mistrovským titulem) a miloval laskavý humor. V r. 1999 Zastupitelstvo města Brna udělilo K. Tachovskému Cenu města Brna in memoriam.
Všechny články
-
Karel Tachovský, Ludvík Kundera, Antonín Přidal: Královská sonáta. Tři apokryfní texty
Královská sonáta je rozhlasová hra o stěžejních vladařských rozhodnutích. Ve třech apokryfech dochází k setkání s Václavem II., Karlem IV. a s Jiřím z Kunštátu a Poděbrad.
-
Federico García Lorca: Mariana Pinedová. Romantická veršovaná tragédie
Rozhlasová adaptace jednoho z vrcholných dramat španělského básníka.
-
Karel Tachovský: Kudy bloudí Odysseus. Ironický apokryf na Odysseův příběh
Poslechněte si hořkou aktualizaci homérského mýtu, v níž je bájný hrdina představen jako slaboch, lhář a pochybovač.
-
Karel Tachovský: Jak poradit panu králi. Příběh z časů Václava IV. Od jeho smrti uplynulo 600 let
Viktor Preiss, Ladislav Frej, Petr Čepek, Rudolf Hrušínský, Jiří Adamíra, Radovan Lukavský, Vladimír Ráž, Jan Hartl a další v rozhlasové hře o touze po dobré vládě.