Judita opět na jižní polokouli (pondělí 26. ledna 2004)
V uplynulých dnech pokračovala Judita v cestě na jih a 23. 1. 04 překročila rovník. Během našeho sledování od roku 2001 je to již popáté, z toho potřetí, co přelétla na jižní polokouli. V době, kdy píši tento příspěvek, spí na okraji známého parku Serengeti. Jako dospělý pták jistě překonala rovník i mnohokrát předtím, než jsme ji ve Dvoře Králové označili vysílačem, takže ji můžeme považovat za zkušeného cestovatele, který si patrně pamatuje všechny významné orientační body.
Jak vypadá srovnání jejích cest? Až na jednu odbočku v Súdánu prolétala Judita při tahu Afrikou pásem širokým přibližně 200 km. Tento koridor je na rovníku v Keni zúžen na necelých 50 km. Judita zde prolétá složitým terénem Velké příkopové propadliny s Viktoriiným jezerem jako velkou překážkou na západě a věncem vysokých hor s Mount Kenya (5199 m n. m.) na východě.
Existuje v jejím tahu i nějaké časové pravidlo? Možná, ale není zcela zjevné. Zatímco do Keni vlétala s jistou pravidelností, byť se každý rok opozdila o zhruba 14 dnů, tak data, kdy přelétala rovník, jsou značně rozkolísaná: 22. 12. 01, 6. 2. 03 a 23. 1. 04.
Hraje rovník v ptačí migraci nějakou roli? Chtělo by se říci, že překonání zeměpisného rovníku, tento pro člověka vždy zajímavý, ale jakoby umělý moment, je pro opeřence zcela nevýznamný a nepostřehnutelný okamžik. Vědecké poznatky o povaze a způsobu ptačí orientace však naznačují, že je tomu zcela naopak! Ptáci ke své orientaci využívají vedle obrazové paměti i minimálně dva "globální" gradienty, které jim pomáhají, hlavně pokud se dostanou do neznámých míst. I když způsob orientace může být u různých ptačích druhů odlišný a do detailů jej neznáme, vědci se shodují na jejich obecné schopnosti vnímat relativně velmi přesně čas a svoji relativní polohu vzhledem k zemským pólům. Hlavním orientačním podnětem je jim pravidelný pohyb Slunce i noční oblohy. Další systém je pak založen na vnímání magnetického pole, nikoliv však jeho směru jako u kompasu, ale inklinace, tedy sklonu magnetických siločar. Ty jsou právě v okolí rovníku rovnoběžné s povrchem (pomineme-li ovšem drobný rozdíl mezi magnetickou a zeměpisnou osou). Teprve po jeho překonání se sklon siločar opět stáčí k zemi. Soudí se, že přesnost takového systému je asi 1 stupeň. Proto ptáci mohou přibližnou polohu rovníku přímo cítit, na rozdíl od nás, kteří jsme odkázáni na údaje přístrojů či znalost map.