Judaismus a dobročinnost
Tento čtvrtek, 14. dne měsíce adaru podle židovského kalendáře, Židé slavili svátek Purim – Svátek losů. Příběh, o němž vypráví biblická Kniha Ester, zachycuje události na dvoře perského krále Achašveroše ve 4. století před občanským letopočtem.
Zlovolný královský rádce Haman nenáviděl moudrého Žida Mordechaje, a rozhodl se proto vyvraždit celý jeho národ. Jak praví Bible, „psalo se jménem krále Achašveroše, ...aby vyhladili, povraždili a zahubili všechny Židy od mládence po starce, děti i ženy, v jednom dni...“ Los měl určit příhodný čas pro tento záměr, ale Hamanovy úklady se nakonec obrátily proti němu. Židovská královna Ester prozradila králi svůj původ a mocný panovník potrestal rádce za jeho intriky. Židé unikli strašnému ortelu a svátkem Purim s četbou svitku Ester, maškarními průvody a veselím si dodnes připomínají dávnou událost.
K purimovým zvyklostem patří i obdarovávání se. O jaké dárky se jedná? A jak je tomu s dobročinností v judaismu obecně?
K svátku Purim se váže sedm náboženských příkazů, z nichž dva se týkají dárků. Jde o povinnost zvanou hebrejsky „mišloach manot“ neboli „rozdávání dárků“, a dále „matanot la-evjonim“ neboli „obdarovávání chudých“. Obě zvyklosti mají svůj původ přímo v Knize Ester, v jejímž závěru se píše: „Mordechaj Židům uložil, aby slavili Purim jako dny radostného hodování a aby posílal jeden druhému dárky a chudým dary.“
Protože text nehovoří o dárku, ale o dárcích, je povinností obdarovat alespoň jednoho člověka dvěma dárky. Hebrejské slovo „manot“ překládané jako „dárky“ však doslova znamená „porce“ - míní se část dobrého jídla a pití, které si Židé o svátku Purim dopřávají. A tak je tradicí, že si Židé po purimové bohoslužbě, kdy se z pergamenového svitku čte Kniha Ester, rozdávají balíčky s nejrůznějšími pokrmy: koláči, sušenkami, cukrovím, ovocem, vínem, ale třeba i rybami a masem. Podmínkou je, že jídlo musí být zcela připravené, aby se dalo okamžitě jíst.
S příkazem „mišloach manot“ neboli rozdáváním dárků s nejrůznějšími dobrotami souvisí i povinnost obdarovávat chudé. Dárky - „matanot la-evjonim“ - opět tvoří balíčky s jídlem. A protože slovo „chudí“ je v množném čísle, má každý bohabojný Žid dát dva balíčky alespoň dvěma potřebným, aby se i oni mohli radovat ze svátku Purim.
Co se takto při Purimu naplňuje, zapadá obecně do koncepce dobročinnosti, která představuje jeden z hlavních principů judaismu. Je to zřejmé z textu Tóry neboli biblických Pěti knih Mojžíšových, Talmudu i spisů nejvýznamnějších rabínských autorit židovské historie.
Nejstarší hebrejský výraz pro dobročinnost, „cedaka“, má přitom v Bibli mnohem širší význam. Je užíván jako synonymum pro pojmy spravedlnost, pravda, laskavost, etické jednání, či dokonce správný soudní výrok. V pobiblické hebrejštině nabylo slovo „cedaka“ i významu dobrovolné chudoby považované za akt mravnosti a etického jednání.
Pojem „cedaka“ pak přeneseně znamená i jakékoliv jednání, jež může chudému pomoci. Vyjadřuje ideu, že chudý člověk má právo na jídlo, šat a přístřeší. Dle judaismu však naplnění těchto nároků nemá vyplývat z pouhého vcítění se do osudu trpících a soucitu. Dobročinnost má být činem spravedlnosti. Ten, komu osud dopřál více materiálního zdaru, tak má přímo povinnost pomáhat méně šťastným.
Pro židovské chápání dobročinnosti je současně nesmírně důležitý způsob, jakým se tato ctnost uskutečňuje. Velký židovský středověký myslitel Maimonides rozlišuje osm typů dárců. Nejníže stojí ten, kdo se zdráhá obdarovat. Naproti tomu nejvyšší stupeň dobročinnosti představuje pomoc, jež člověku v nouzi vytvoří podmínky pro jeho vlastní obživu. Může jít například o půjčku, společně podnikanou činnost, opatření práce a podobně.
Rabín Israel al-Nakava, žijící ve Španělsku ve 14. století, napsal, že svět je jako otáčející se kolo. Kdo je dnes bohatý, může být zítra chudý. Ať tedy bohatý obdarovává, než se kolo otočí.
