Josef Vinklář: Herec by měl být ve všedním životě svůj
„Herec by měl být ve všedním životě svůj, aby mu zbylo dost sil, až se večer rozevře opona. Možná je to tím, že mám své kořeny na vesnici. To vesnické klukovství strašně pomáhá nehrát si na důstojnost. Neoblékat si ráno se sakem podobu na celý den, protože stejně nakonec každý pozná, že je to póza.“ Tak znělo životní krédo Josefa Vinkláře, herce, od jehož úmrtí v tyto dny uběhlo už 6 let.
Josefa Vinkláře si nejspíš televizní divák vybaví v několika charakteristických rolích. Pro jedny bude napořád záludným doktorem Cvachem z Dietlovy Nemocnice na kraji města, pro jiného temperamentním taxikářem ze seriálu Chalupáři. Herci nikdy neměli rádi, když si je příznivci zařazovali do „škatulek“, do typických rolí. Vinklář byl herec mnoha podob, četných proměn a mnoha výrazů. Přesto však některé z jeho postav – právě proto, že byly mistrně ztvárněné – zůstaly v diváckém povědomí nejzřetelněji.
„Nevadí mi, že si mě lidé spojují s doktorem Cvachem, protože ta role byla zajímavá a komplikovaná. Navíc mě zaujalo, že scenárista Dietl měl odvahu ukázat prstem na takového člověka – kripla, který jiným lidem otravuje život a brání jim v hezkém životě nebo v práci a který četl úplně zbytečně knížky, protože z nich nikdy nic nepochopil,“ prohlásil o postavě doktora Cvacha Josef Vinklář.
Narodil se 10. listopadu 1930. Během války absolvoval měšťanku a poté jednoroční učební kurz. V roce 1945 se stal členem Dismanova rozhlasového dětského souboru a to s největší pravděpodobností určilo směr jeho dalšího života. Už ve svých patnácti letech, čili stále v roce 1945, vystoupil pohostinsky v Divadle satiry. V letech 1946-48 působil v Divadle Voskovce a Wericha. Pak odešel „na oblast“, jak se říkalo – dva roky hrál ve Východočeském divadle v Pardubicích.
Nejdelší angažmá ho čekalo v pražském Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, kde vytvářel pestrou škálu rolí v letech 1950-1983. Od prvního srpna 1983 se stal členem činohry Národního divadla a zůstal jím až do své smrti v roce 2007.
Během své divadelní herecké dráhy opsal – co se typů rolí týče – oblouk od četných lyrických postav (např. ve hrách „Strakonický dudák“, „Romeo a Julie“) k charakterním a často psychologicky složitým postavám, nejednou záporného charakteru („O myších a lidech“, „Bratři Karamazovi“, „Tartuffe“, „Jan Hus“, „Pohled z mostu“, „Idiot“, „Dva na koni a na oslu“, „Komik“, „Naši furianti“ či „Pygmalión“…).
Byl často obsazován do filmů a televizních inscenací (kromě již uvedených typů se zapsal do paměti diváků také jako lišácký inspektor Bouše v seriálu o Hříšných lidech města pražského).
Přes jeho zvonivě výrazný hlas a dokonalou schopnost práce s hlasem na něj rozhlasoví režiséři, alespoň s význačnými rolemi, mysleli jen zřídka.
Ve zvukových úryvcích si můžeme poslechnout dvě části Vinklářova vyznání obdivu vůči rozhlasu. Oba záběry jsou sice po zvukové stránce dost nekvalitní, přesto pro svůj obsah zasluhují publikaci. Ve třetí zvukové ukázce si Josefa Vinkláře můžeme poslechnout v úloze učitele houslové hry, postavy z rozhlasové hry Karla Tachovského Kvintet (v roce 1985, kdy měla tato kritická hra premiéru, byla však uvedena pod jiným jménem, Karel Tachovský tehdy v rozhlase působit nesměl.)
J.Vinklář: „Celý život se mi na herectví líbila šance proměnlivosti, kdy jednou můžete být největší darebák a jindy jeho naprostý opak. Herci většinou mají touhu hrát záporné role, protože jsou zajímavější, bohatší a složitější. Právě u nich je potřeba sáhnout hluboko do sebe, vytáhnout své ctnosti a hlavně nectnosti, a dokonce je bezostyšně zveřejnit. Je to těžké, ale dělá to z dobrých herců velké herecké osobnosti.“