Josef Kolář: Sluchový vjem a jeho mocný účinek
„Sluchový vjem má nesmírně mocný účinek na fantazii a na citovou a pocitovou oblast vnímajícího. A tu je nasnadě námitka, že touto metodou pocitů můžeme sice vyvolat v posluchači nejrůznější náladové stavy, že můžeme v něm evokovat řadu velmi nepřesných, často fantastických představ, že však sotva můžeme touto metodou posluchače vzdělávat, exaktně učit,“ napsal dr. Josef Kolář v roce 1947.
Ve své úvaze pak dr. Kolář pokračoval: „Nuže tvrdím, že rozhlas může i takové kursy pořádat, neboť dosavadní sporadické pokusy jsou zcela úspěšné a jistě to budou právě přírodní vědy, které budou pěstovány v rozhlasové lidové universitě.“
Kdo to byl Josef Kolář? Vzpomínkou na něj se vracíme k jedné z osobností, které lze – z hlediska rozhlasové historie – bez rozpaků označit za osobnost zakladatelskou. Jméno doktora přírodních věd Josefa Koláře (21.4.1905 – 12.3.1983) je pro pamětníky spjato minimálně se dvěma pojmy: s památnou výstavou MEVRO, tedy s Mezinárodní výstavou rozhlasu… ta se konala v roce 1948 a Josef Kolář byl jejím hlavním hybatelem a doslova duší … a potom s pojmem rozhlasového vzdělávacího pásma.
První ukázku, kterou si můžete poslechnout na této stránce, jsem vybral z typu pásem, jež Josef Kolář označil jako „pásmo dramatické“. Jmenovalo se „Reportáž z kapky vody“. Posluchač v ní podniká cestu ponorkou Fantazia do světa, který je schován v jediné kapce vody. V dialogu kapitána a jeho pomocníka – tedy na principu dvou hlasů, z nichž jeden patří „chytrému“, druhý „hloupému“… Josef Kolář tu dvojici označil decentněji: jeden hlas patří vědoucímu, druhý zvídavému… na tomto principu jako bychom se dívali na svět mikroskopem, vnikáme do kapky vody a poznáváme její složení. Mimochodem – ona černá skála, na kterou upozorňuje pomocník, je ve skutečnosti maličkou částečkou saze, jež se do kapky snesla.
Toto pásmo bylo natočeno v roce 1943 a není vyloučeno, že dnes už se vám bude onen postup zdát trochu naivní a úsměvný. Jistě ale nepopřete, že stále funguje. Možná jste si i vy dokázali ve své fantazii onu černou skálu, ve kterou se malá saze promění, vybavit.
Pásma, která Josef Kolář chystal, byla natáčena s hlavním zřetelem na názornost a přesvědčivost. Zůstaňme této metodě věrni. Nejnázornější a nepřesvědčivější bude, když necháme doktora Koláře, aby se představil sám. K tomu poslouží druhá zvuková ukázka.
Josef Kolář absolvoval přírodovědeckou fakultu, v roce 1930 promoval ze zoologie a botaniky a obhájil doktorskou práci na téma: „Anatomická stavba listů trav a její systematický význam“. Jakkoli Josef Kolář přiznával, že ho lákala vědecká práce, poznal, že najít v této oblasti uplatnění je vlastně nemožné. Tak se začal ucházet o místo učitelské. V pedagogické činnosti našel svoje poslání a i když posléze školu opustil, aby se věnoval rozhlasové tvorbě, neopustil svoje celoživotní vzdělávací úsilí. Skutečnost, že valná část všech naukových a výchovných pásem, která později natočil, byla určena dětem a mládeži, měla nepochybně kořeny v jeho učitelských letech.
Příhody čmeláků Bzundi a Brundi, které učinil hrdiny jiného svého pásma pro děti, sloužily Josefu Kolářovi, aby na nich demonstroval dětem jevy, jež se odehrávají v probouzející se jarní přírodě.
Josef Kolář: „Rozhlas musí být takový, jaký život je, ne jaký život byl. Rozhlas však je také jedním z činitelů, kteří dnešní život sami formují. Jako vychovatel sám aktivně rozvíjí duševní vlastnosti lidu. Je sice pravda, že není jediným pramenem našeho kulturního poznání, ale je-li dělán skutečně rozhlasově, může být pramenem poznání jedinečného a ve svých účincích neobyčejně mohutného, ba odvažuji se tvrdit, že na vývin posluchačovy imaginace má rozhlas pravděpodobně mocnější vliv, než bude mít jednou jeho nástupce – vysílání televizní.“ (Cesta k člověku – 1947.)
1. září 1945 se Josef Kolář stal redaktorem vysílání pro děti a mládež v Československém rozhlase v Praze. V letech 1952-55 byl vedoucím vzdělávacího oddělení pro děti a mládež, v letech 55-60 šéfredaktorem vysílání pro děti a mládež, v dalších dvou letech programovým náměstkem ústředního ředitele – a v konečně v letech 63-65 uměleckým šéfem rozhlasového vysílání. Rozhlas opouští v roce 1965. Odchází do důchodu. Odchází nerad. Patřil k oné generaci rozhlasáků, která tomuto médiu zasvětila celý život.
Vyznání, které je zachyceno na předposlední zvukové ukázce, pochází z roku 1968. Patrně poslední rozhovor, který s Josefem Kolářem v rozhlasovém archivu existuje, je označen letopočtem 1980. Malým úryvkem ze vzpomínek tehdy pětasedmdesátiletého Koláře uzavírám vzpomínku, která nás provedla osudem jedné z významných osobností rozhlasové minulosti. Doktor Josef Kolář zemřel 12. března 1983.
