Jiří Hraše

Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze nastoupil do divadla jako herec, studia režie na DAMU ukončil v r. 1954, koncem 60. let navštěvoval postgraduální studia estetiky. Praxi začínal jako asistent na DAMU, následovalo působení v osvětových a kulturních zařízeních. Do Čs. rozhlasu přišel v roce 1960 na doporučení pozdějších spolupracovníků. Prvních osm let vedl středisko režisérů HRPV; 20. srpna 1968 převzal funkci uměleckého vedoucího hlasatelů; podařilo se mu bez újmy převést hlasatelský sbor kritickým obdobím od podzimu 1968 do podzimu 1969.

V červnu 1970 odpověděl nově dosazenému "normalizačnímu" šéfovi na jeho výzvu, aby si rozmyslel, kdy odejde z rozhlasu: "Za měsíc." Odešel tedy 23. července, přesně deset let poté, co nastoupil. Těchto deset let patřilo k rozhlasové zlaté éře, ve které se zájmy posluchačů i redaktorů shodovaly s novým proudem ve společnosti. Jiří Hraše byl "u toho", spoluvytvářel vysílání, v němž vznikaly tzv. problémové pořady, jejichž tvůrci se zabývali otázkami, na něž by se lidé před pár týdny báli i pomyslet. Podílel se na pořadech III. programu pro náročného posluchače, mj. cyklu Avantgarda bez legend a mýtů, na rekonstrukci historického snímku E. F. Buriana Archivní číslo 01035 a na dalších pořadech z tvorby tohoto vynikajícího divadelníka. V této době i v čase následující "normalizace" se zabýval uměleckým přednesem a hlasovou realizací. A to jednak teoreticky (podílel se autorsky na vydání řady publikací: Východiska přednašečské interpretace textu, Bibliografie uměleckého přednesu, Slovníček UP, Interpretační prostředky v UP aj.), jednak prakticky jako porotce krajských i celostátních soutěží a přehlídek profesionálních i amatérských recitátorů, režisér a scenárista představení uměleckých agentur. Ta se konala také ve Viole, kterou spoluzakládal, a v Lyře Pragensis - Neumann-Wolker-Nezval: Jony na hrazdě (1975), Paustovskij-Tarkovskij: Život je krásný, zvláště na konci... (1978), Okudžava: Naděje, já se vrátím... (1982), Vysockij: Střílejte první, pane (1983), v amatérském studiu v Čelákovicích (Balada o Nikolovi Šuhajovi). Koncem 80. let připravil pro regionální studio ČsRo v Ústí nad Labem dokumentární pořady Trasou K. H. Máchy, My světů dožijeme, Českolipský kriminál J. Arbesa.

Nabídku vrátit se do pracovního poměru v rozhlase, kterou dostal v roce 1990, odmítl. S odstupem času o svém rozhodnutí říká: "Dobře jsem udělal, pracovní návraty po dvaceti letech do média, které se tak prudce vyvíjí, nejsou nejšťastnější." Přesto lze říci, že pro rozhlas "pracuje na plný úvazek". Z pořadů, které v 90. letech připravil pro vysílání ČRo 3 - Vltava s J. Lakosilovou, připomínáme jeho režie programové řady Souvislosti, do které patřily např. cykly Cestami sebepoznání, Cesta a odkaz TGM, Poutník životem, Přemítání doc ing. J. Hermacha, Češi a Němci, Duchem, ne mečem, Tvůrci naší demokracie, Idea českého státu v proměnách staletí, Rudolf II. a jeho doba, Z časů a nečasů PEN klubu. Všechny zaznamenaly mimořádnou posluchačskou odezvu. J. Hraše byl dále spoluautorem Pátečních večerů, kupř. Benefice pro režiséra Josefa Henkeho (1991), k výročí Umělecké besedy (1994>), Večer sE. F. Burianem (1994), Věra Lukášová (1997). Z tvůrčí profesionální praxe vytěžil mnohé analýzy a studie, byl iniciátorem vydávání revue Svět rozhlasu, jež by bez jeho koncepce a redakční spolupráce sotva dosáhla 18 dosud vydaných čísel. V každém z nich je Hrašeho studie či článek, stejně jako ve sbornících z Jarních seminářů, pořádaných Sdružením pro rozhlasovou tvorbu ve spolupráci s FSV UK. (Účast ve sbornících: Kultura v rozhlase a rozhlasová kultura, Václav Růt 1936-1996, Reportáž v tisku a rozhlase 1997; články a studie: Rozhlasová hra beze slov, Rozhlas Karla Čapka, Brněnská rozhlasová avantgarda 30. let, Tylova a Melčova Drahomíra, Tlustá čára za minulostí a současný rozhlas aj.). Je také autorem kapitoly Profesionalizace vysílání 1930-1938 v knize Od mikrofonu k posluchačům.

K publikační činnosti o rozhlase získal mnoho spolupracovníků (např. Z. Boučka, R. Běhala, E. Ješutovou, V. Moravce, J. Punčocháře); přínosem pro rozhlas byla i jeho odborná spolupráce s mladými redaktory a režiséry, pedagogická činnost na katedře žurnalistiky FSV UK, na seminářích, rozhlasových přehlídkách, soutěžích a dílnách (PBR, Bilance, Report ad.). Díky jeho "umanutosti" jsou do programu Prix Bohemia Radio pravidelně zařazovány odborné semináře SRT na témata aktuální i historická.

Od ustavení SRT byl jeho místopředsedou a předsedou; obohacoval jeho činnost novými nápady, často svou lehce sarkastickou poznámkou dával impulz ke vzniku semináře, publikace, pořadu. Nejlépe postihl J. Hrašeho, rozhlasového režiséra, teoretika, vysokoškolského pedagoga a člověka mnoha kulturních aktivit, dr. R. Běhal v blahopřání k jeho jubileu: "Kdyby se měla na někoho použít patetická charakteristika "nenápadný obr", pak by slušela Tobě. Nenápadný spiritus agens, duch, který stojí za nesčíslným počtem aktivit a po kterém nezbývá mnohdy nic víc než - a to jen někdy - slůvka: režie Jiří Hraše. Kolik děl, činností, leckdy i uměleckého růstu a zkvalitnění jiných autorů bylo a je bez tohoto označení..."

J. Hraše v r. 2002 obdržel Cenu generálního ředitele ČRo "za celoživotní práci pro rozhlas, s přihlédnutím k zásluhám o teoreticko-kritickou reflexi rozhlasové tvorby a dlouholetý autorský přínos k rozhlasové ediční činnosti, zvláště v oblasti historie". V následujícím roce získal spolu s R. Tamchynou za cyklus k 80. výročí rozhlasu na stanici ČRo 2 - Praha Cenu ředitele Úseku programu "za programový počin na celoplošné stanici".