Jindřich Kohn patřil k čelním představitelům českožidovského hnutí, od jeho smrti uplynulo 85 let
Ve čtvrtek 12. 3. uplynulo 85 let od úmrtí čelního představitele českožidovského hnutí Jindřicha Kohna, který žil v letech 1874 až 1935. Ačkoliv vystudoval práva a pracoval jako advokát, zabýval se i politickou, historickou a sociální filosofií a také sociologií. Patřil k zakládajícím členům Masarykovy Realistické strany, přednášel a přispíval do různých časopisů.
V díle Jindřicha Kohna hrálo velkou roli uvědomělé židovství, ke kterému dospěl pod vlivem událostí, které popisuje historik docent Martin Kučera
„On vyšel z asimilované rodiny v Příbrami, která byla velmi zámožná, a v dětství ani v mládí si, myslím, vůbec neuvědomoval nějaký výraznější rozdíl mezi Židy a ne-Židy. Hilsneriáda mu ukázala cestu k židovství, které bylo u Kohna uvědomělé. Všeobecně se soudí, že on je klasik českožidovské asimilace, ale to je veliký omyl, který vychází z totální neznalosti jeho filosofického konceptu.“
Velmi důležité pro něj bylo setkání s Masarykem, který mu otevřel cestu k filosofickému myšlení.
„K Masarykovi chodil na přednášky jako posluchač právnické fakulty. To bylo první osvícení – hilsneriáda, Masaryk, vstup do Masarykovy Lidové, posléze Pokrokové strany. Ale druhé veliké osvícení pro něj byla zkušenost z fronty za 1. světové války. Jako myslitel si nepřál, aby civilizace šla cestou válek a revolucí.“
V Kohnově filosofickém myšlení hrál velmi důležitou roli pojem démosofie.
„To znamená moudrost pro lid – doslova přeloženo z řečtiny. Je to jakási laická filosofie (laická znamená neprofesionální, nespecializovaná), která spočívá v tom, že má ukázat cestu filosofického myšlení lidem, aby si uvědomili, že jeden každý z nás, bez rozdílu vzdělání, národnosti, náboženství, věku atd., je jedním z aktivních spolutvořitelů dějin. Čili dějiny podle něj probíhají tak, že každý jednotlivý člověk je tvoří svou kreací. Myslím si, že to je geniální myšlenka.“
V dějinách lidstva viděl tři věky.
„První tisíciletí po vzniku křesťanství, kde se ještě křesťanství propojuje s antikou. Druhé tisíciletí je tisíciletí barbarizace, které nazývá novověkem. Barbarizaci vidí ve všeobecném křesťanství v Evropě, feudalismu, a především ve válečných střetech – ať už je to husitství, třicetiletá válka – to on všechno odmítá pod vlivem zážitků z 1. světové války. Novověk u něj vrcholí 1. světovou válkou, i když on umírá s tím, že očekává už i druhou – on měl ohromnou intuici.“
Třetí věk má podle Kohna nastat ve 3. tisíciletí.
„On už na začátku 20. století přemýšlí o duchovním obsahu 3. tisíciletí, v němž se mají překonávat války a revoluce a na základě panasimilace má dojít k jakémusi panhumanismu, nebo vesmírnému humanismu. A ta panasimilace v jeho pojetí znamená, že ten jeden jediný člověk, který spolutvoří dějiny, a jeho okolí se vzájemně ovlivňují a vzájemně obohacují. Čili nejenom Židé a ne-Židé, ale všeobecně všichni lidé. A v tomto konceptu je židovství této vizi panhumanismu podřízeno. On se neztotožňuje ani s jednostranným sionismem, ani s jednostrannou asimilací – jak on říká znárodňovací tendencí Židů. On hledá pro Židy třetí cestu, kterou je všeobecný humanismus.“