Jeden den jako druhý (Ključiky, pondělí 28. června 2004)

Pro nás je tu jeden den jako druhý - od rána do večera jsme v lesích, kde v mračnech komárů a muchniček sledujeme Irista. Většina místních však měla včera svátek - byl Den mládeže.

"Pjannyj? Je opilý?" zeptal jsem se Nikolaje. Přikývl. "Včera slavili. U řeky byla pitka."

Žeňka vyšel ze dveří. Na sobě měl kromě týchž tepláků ještě košili a děravé bačkory. Když uviděl v Nikolajově gazu pod sedadlem plastovou láhev od limonády, hmátl po ní a chystal se napít.

"Nech toho! To je benzín!" vytrhl mu Nikolaj láhev z ruky a hmátl po jiné, úplně stejné, ve které však byla voda.

Žeňka měl opravdu velkolepé entrée, faktem ale je, že i v bačkorách nás dovedl k čapímu hnízdu. Bohužel ne k tomu Iristovu.

Za Iristem se honíme už pět dní. Mnohokrát jsme ho viděli, ale jeho hnízdo ne a ne najít. Pokud tedy vůbec existuje. Iristu dvakrát třikrát denně přeletí ze Zaobí na "naši" stranu Obu, kde čápi hnízdí. Odpovídalo by to tomu, že krmí mláďata, a zpočátku se nám zdálo, že nebude problém jeho hnízdo najít. Jenže Iristu letí pokaždé trochu jinam a většinu času krouží ve výšinách. Notes mám počmáraný mapkami se zakreslenými směry Iristova signálu (jde o signál pozemního vysílače, satelitní vysílač Iristovi už dlouho nefunguje); co čára, to hodiny kodrcání gazem, čekání ve společnosti komárů a chození nepřehlednými a nekonečnými lesy. V tuhle chvíli je jasné, že jestli vůbec Iristu létá ke hnízdu, zdržuje se na něm sotva minutu, jen co by vyvrhnul potravu. Spíše se nám ale zdá, že o hnízdo přišel a na levý břeh Obu létá jen ze setrvačnosti nebo proto, aby si zakroužil s dalšími čápy. Zcela jistě už totiž víme o případech, kdy letěl do zcela rozdílných míst. Jak se zdá, odchytit se nám ho už nepodaří, i když ještě dva dny ho budeme sledovat.

Nikolaj s námi má svatou trpělivost a obětavě se svým gazem pouští i na nejhorší cesty a místy se dokonce pokouší kličkovat i lesem mezi stromy. Občas na něm ale vidím, že i on začíná mít dost (čímž současně říkám, že také my toho máme nad hlavu). V takové chvíli je dobré odvést řeč od čápů. Dnes vpodvečer jsem se proto začal vyptávat na vysoké protipožární věže, které jsou u vesnic.
"Když je sucho, po dvanácti hodinách se tam střídají hlídky," začal mi vysvětlovat Nikolaj. "Na malyševské věži teď hlídá Žeňka."
Snad nebude hořet, napadlo mě a zeptal jsem se, jak vznikají požáry:
"Lidé," řekl Nikolaj, "lesy podpalují lidé. Když si chceš koupit stromy nastojato, za kvalitní porost zaplatíš spoustu peněz. Ale když les zapálíš, takže stromy uhynou, je to za babku. Všivá demokracie!"
Nikolajovi nynější zákony a hlavně míra jejich vymahatelnosti leží v žaludku. Nejvíc ho pohoršuje, jak se zachází s lesem. V noci tam prý lidé podnikají loupežné výpady - pokácejí stromy a odvezou je na pilu. Těch je jen v Suzunu dvacet osm registrovaných a další neregistrované. V těchto chvílích jsme zpátky v Ključikách a paní Juškovová napomíná Nikolaje ať se nedívá na televizi, že máme vstávat před pátou. To je před půlnocí pražského času - už se nemůžu dočkat a moc toho dnes už nenapíšu. Zítra zase budeme v komarnikach (klobouky se síťkami proti hmyzu) a v rukavicích celý den v lesích, zatímco místní nebo dokonce celoruská televize přinese zprávu, jak už jsme hnízdo našli a Irista odchytili. V pátek nás na pasece nad Malyševem navštívil suzunský televizní zpravodaj, na stativ dal malou jednočipovou kameru a požádal mě, ať vysvětlím, co děláme. Pohovořil jsem o čápech a o tom, že Irista chceme chytit proto, abychom mu nejen sundali nefunkční satelitní vysílač, ale také mu dali nový, pozemní s dlouhou životností, který by umožnil ho monitorovat během tří příštích zim v Indii. Zdůraznil jsem, že je nejisté, jestli se to podaří. Suzunský zpravodaj však s neochvějnou jistotou řekl, že v úterý už Irista dávno budeme mít, takže to do zpráv řekne jako hotovou věc. Vzápětí odkvačil do Malyševa na autobus.

Omlouvám se, že zatím je tu pramálo fotografií. S GPS v ruce jedné a anténou ve druhé se toho moc vyfotografovat nedá. Až se k nám za týden v Mongolsku připojí Khalil, bude to mnohem lepší. Ostatně, když paní Juškovová viděla fotografii, kterou jsem poslal minulý týden, velmi se podivila: "Proč fotografuješ tyhle alkaše!?" Už úplně na závěr vysvětlím, že alkaš znamená alkoholik a že Genadij na fotografii alkoholik není. Říká to alespoň Nikolaj. Faktem ale je, že když vyprávěl o svém známém, který dokáže vypít naráz dva litry vodky, a já se zeptal, jestli tenhle člověk je alkaš, Nikolaj důrazně řekl: "Ne! Proč? To je ljubitěl!" Což se těžko přeloží, nejspíš asi jako milovník dobrého pití. Nebo spíš: milovník pití.