Jde o to transponovat duši…
…prohlásil kdysi rozhlasový režisér Josef Melč o své metodě práce s hercem. Melč se stal jednou z mimořádných a nezapomenutelných osobností, jež reprezentovaly onen specifický a nesmírně obtížný obor rozhlasové režie. 22. ledna jsme si připomněli nedožité narozeniny tohoto tvůrce.
Josef Melč se narodil v roce 1934 v Mladé Boleslavi. V letech 1952 – 56 vystudoval obor režie na pražské DAMU. Po absolutoriu vystřídal jako režisér několik divadelních scén. V roce 1962 přešel do tehdejšího Československého rozhlasu, kde se začal systematicky připravovat (po boku slavných režisérů Bezdíčka, Jareše, Pražského) na roli režiséra rozhlasových slovesných pořadů. Věnoval se především pořadům poezie, realizoval předlohy prozaické, esejistické, posléze pak se stal režisérem pořadů dramatických. Rozhlas se mu stal celoživotním osudem. Působil v něm až do své (nepochybně předčasné) smrti v roce 2002.
Josef Melč a Zdeněk Štěpánek-1963
Za svůj „rozhlasový život“ natočil více než sto dramatických pořadů. (Jen namátkou: Vačurovo Rozmarné léto, Rejnušův Urhamlet, Goethův Urfaust, Dostojevského Idiot a Bratři Karamazovi, Racinův Britanicus, Havlův Anděl strážný….) V posledních letech svého života připravoval ojedinělý projekt čtení z biblických textů; cyklus Čteme Písmo dosáhl (v podání herce Jana Hartla) sto sedmdesáti tří pokračování.
Jaký byl režisér?
Nejpřesnější charakteristiku Melčova režisérského stylu přinesl jeho dlouholetý kolega, rozhlasový redaktor a básník Rudolf Matys: „Dá se o něm bez nejmenší pochyby říci, že byl jedním z nejpozoruhodnějších českých rozhlasových režisérů druhé poloviny dvacátého století. Radovan Lukavský ho právem nazval „služebníkem slova“. Měl skvělý cit pro strukturu a stavbu rozhlasové inscenace. Jeho práce vynikaly seriózností i originalitou, hlubokým pochopením interpretovaného díla a současně schopností srozumitelně je přiblížit a předat posluchači.“
Bývalý ředitel Českéh rozhlasu Karel Hrabal předává J.Melčovi cenu-1982
Jaký byl člověk?
Opět s použitím textu Rudolfa Matyse: „Měl osobní kouzlo a toto kouzlo se promítalo do jeho práce. Vliv na ni mělo i jeho mimořádné vzdělání, o němž mimo jiné svědčí to, že ovládal šest jazyků, včetně latiny. V mládí se prý rozhodl putovat po stopách Ježíšových, byl upřímně věřícím člověkem a ani to nezůstalo bez vlivu na jeho práci a především na bezkonfliktní přátelské vztahy s lidmi.“
Bývalí ředitelé K.Hrabal a K. Kvapil a Josef Melč-1985
Melč zosobnil pravé poslání rozhlasového režiséra
Naposledy cituji Rudolfa Matyse: „V režii odmítal postup, kterému říkal „pouhé ozvučení“, jemu šlo o „vnitřní náboj“. Projevovalo se to v jeho nároku na herce: „Nestačí jen naladit na příslušný témbr hlas, i když je to pro charakteristiku velice důležité. Jde o to, transponovat duši. Kdy je šance, že posluchač vnímá výkon, realizaci? Samozřejmě jedině tehdy, je-li tím, co z toho reproduktor uslyší, doslova stržen.“ Jenže k tomu, „aby se docílilo výkonu s vnitřním nasazením, je nezbytné, aby se vědělo co a jak“. A od toho právě tu byl režisér. V Melčově praxi to znamenalo obrovskou přípravu, proniknutí do nejzazších hloubek textu, odhalení stylu, rytmu, autorových záměrů zjevných i skrytých a především smyslu díla. Hercům pak posílal výsledek svého pátrání, písemné rozbory toho, na čem budou spolupracovat. Následovaly zkoušky, tedy opět něco, čeho pro „pouhé ozvučení“ není zvlášť třeba. Připravoval herce tak, aby před mikrofonem mohl skutečně tvořit, „transponovat duši“. Natáčení pak probíhalo v klidu, ale při maximálním soustředění“.
Melčovo pojetí Erbena
Ve třech zvukových úryvcích si můžeme poslechnout Melčova slova, jimiž (v rozhlasové diskusi, kterou o přípravě natáčení Erbenových balad vedl s hudebním redaktorem Kvěchem) vyslovil svoje vyznání vůči klasikovi české poezie. Dodejme jen, že je to velmi vzácná příležitost připomenout si Melčův hlasový projev. Jako správný režisér zůstával vždy „za mikrofonem“, svoji představu prosazoval prostřednictvím herců a zvukového plánu. Diskuse o Erbenových baladách byla natočena v září roku 2001, pouhých 8 měsíců před Melčovým odchodem.