Jaroslav Jakoubek

Jaroslav Jakoubek (30.10.1927 - 27.7.1993) - přátelé mu říkali Jakube nebo taky Jaroušku, protože to mazlivé příjmení Jakoubek se doopravdy nehodilo k jeho vysoké postavě a ke všem životním peripetiím, které přestál a křestní jméno Jaroslav znělo jaksi tvrdě pro jeho křehkou a něžnou duši básníka. Pro mě to byl vždycky pan Jakoubek, textař, skladatel a básník, který psal nádherný plísničky. Vždycky jsem si myslel, že je to do slova plísnit (někomu vyčinit nebo někoho poňouknout) - ale Jaroslav Jakoubek to myslel jinak, plísnit jako slovo plíseň, přál si, aby jeho plísnička měla hojivé vlastnosti penicilinu a působila tam, kde vlivem zhoubnejch písniček nastává citovej kolaps nebo aspoň citové oslabení. Potom je plísnička cestou k uzdravení, svým způsobem je vlastně hudební skladatel taky lidovým léčitelem. Jaroslav Jakoubek měl takových slov a nápadů jako byla plísnička, mnohem víc - knížka jeho pézie - to je prostájednoduchá poezie zbavená velikášského, obdivného - Ó - knížka jeho poézie se jmenovala např. Balady, romance a hněvance. Neměl rád slovo šanson, i když měl psaní textů za výbornou ruční práci, slovo šanson Jaroslavu Jakoubkovi znělo nějak moc nóbl. A to i přesto, že nás považoval za druhou evropskou velmoc v oblasti šansonu - hned po Francii. Pro něj to byla docela obyčejná písnička, která v sobě měla příběh a všechny znaky klasickýho dramatu nebo správný, zejména židovský anekdoty. Ideální je, když se mi povede v poslední větě říct jako pointa to, k čemu jsem celou dobu směřoval. "Trvám na tom, že písnička musí být o něčem..." Jaroslav Jakoubek samozřejmě říkal:musí to bejt vo něčom...

Kdo ví, jestli už při svém mladickém studiu chemie neviděl Jaroslav Jakoubek za všemi vzorečky a rovnicemi spíš cestu k pochopení zátišší lidské duše. Původní Jakoubkovu profesi budete dnes už jenom těžko hledat i v jeho stručném slovníkovém heslu. Nechybí tu ale připomenutí toho, co Jaroslav Jakoubek znamenal pro divadla malých forem a českou písničku především v šedesátých letech. Nechyběl v Redutě, Na Zábradlí ani v Paravanu (J.R. Picka - satirika), vedle šansonových kamarádů Rudolfa Pellara, Ljuby Hermanové nebo Aleny Havlíčkové zpívali Jakoubkovy písničky taky Karel Gott (Písnička pro Martinu) nebo Marta Kubišová a Waldemar Matuška. Jaroslav Jakoubek byl postavou a životním osudem donkichot. Celý život bojoval s větrnými mlýny, většinou prohrával, ale zůstala mu čest a čisté svědomí. Často se utíkal k Vyskočilově poznání: Raději než lidi, kteří dovedou plavat, mám ty, kteří se dovedou topit. Občas je totižprospěšné poznat - jaké to je na dně. Jako básník melodie i textů v písničce měl doma fialovej strom, znal cestu za živou vodou, a třebaže věřil v lidi, měl s bohem přímou telefonní linku. Možná mu vyprávěl o svých poetických nápadech, možná mu volal, když se učil topit a poznal dno. Narodil se 30. října před třiasedmdesáti lety... Hezky se na něj vzpomíná. Víc nechtěl by snad ani D´Artagnan?

"Jaroslav Jakoubek je Quijote s lennovskýma brejličkama, ale z Quijota má jen postavu a srdce, duši a játra má z bájného Fénixe. Chci říct, že my ostatní smrtelníci vstáváme z postele, zatímco Jarda Jakoubek z popele. Dobře nám tak. A dobře...že ho máme." (Pavel Šrut)