Jaroslav Hofrichter (plukovník letectva v. v.)

Jaroslav Hofrichter
Audio svět na jednom místě Audio svět na jednom místě Jaroslav Hofrichter
0:00
/
0:00

„Každý člověk má svůj napsaný osud, každý má svou svíčku.“

„U nás ve squadroně byli dva výborný kluci. Takoví malí, metr šedesát, ale divocí a velcí rváči. Jednou se napili v hospodě, prý zpívali, já si myslím, že spíš řvali jako tuři. Potkali cestou domů šest MP - vojenských policajtů. To byli většinou dvoumetroví chlapi. Ti jim řekli, aby nezpívali. Nějak na ně šáhli, a to neměli dělat. Servali se, i když jich bylo šest, a seprali je. My jsme tam byli nakomandovaní, abychom viděli, jak se trestá, když se někdo porve s MP. Policajti tam přišli, jeden ruku v sádře, druhej ucho natržený. Ti dva naši tam sehráli zkroucený ubožátka. Soudce se kouknul na ty urostlý policajty a ty dva naše a říká: To nebyl fér boj, šest velkej chlapů proti dvou malým, a ty naše vojáky osvobodil. My jsme se mohli v soudních lavicích ztrhnout smíchy. Anglický soudci jsou spravedlivý, jinak mohli vyfasovat hodně. Porvat se s 'empíkama', to je velký přečin,“ vzpomíná na své kamarády u RAF plukovník ve výslužbě Jaroslav Hofrichter, rodák z Veselí nad Moravou.

Začátkem války se mi kamarádi začali ztrácet...

Postupně se moji kamarádi začali ztrácet do zahraničí. S jedním jsem se domlouval, že půjdeme spolu. On to pořád odkládal, tak jsem se v roce 1940 vydal sám, přes Maďarsko a Jugoslávii. V Jugoslávii jsme byli zařazeni do transportu, po třiceti lidech, z Bělehradu do Sýrie. Když jsme se dostali do Bejrútu, tak Francie kapitulovala a nemohli jsme jít dál. Přišli jsme do Palestiny a čekali jsme na transport do Anglie. Čekal jsem a projel jsem zatím Palestinu od Haify po Egypt. Nakonec na mne přišla řada.

Z Port Saidu jsme jeli přepychovou lodí, jmenovala se Monarch of Bermuda. Jeli jsme přes Somálsko, do Durbanu a pak Kapského města, tam jsme pobyli asi týden. V Kapském městě byli dva českoslovenští konzulové, jeden, jmenovaný ještě za první republiky, ale předal velvyslanectví Němcům, druhý byl jmenovaný londýnskou vládou. Oni se o nás přetahovali, my jsme na tom vydělali, oba nás různě někam zvali. Nakonec jsme se přes kanadský Halifax dostali normálním konvojem do Anglie, to už se psal jedenačtyřicátý rok.

Anglické civilní obyvatelstvo

Angličané se k nám chovali senzačně. Beru to přes českou povahu. Mít v zemi milión cizinců a nebýt na ně naštvaný. To je výborný výkon. Anglicky jsem předtím vůbec neuměl.

Byl jsem nasazen rovnou pod Coastal Command, mám za sebou i tři tisícové nálety na Německo. Strach a bát se, jsou dva rozdílné pojmy. Strach byl vždy. Když jsme šli na operační let, tak jsme měli sucho v puse. Ale kdybych řekl, že jsem se nikdy nebál, tak bych lhal. Na lodě jsme útočili nízko, to jsem si říkal: Sem dostřelí každá puška.

Jeden můj kolega, Blahna, měl mít svatbu, létal jako střelec, říkal, že se vrátí do určitého dne. Do rána se ale nevrátil, velitel už dal do jeho posádky náhradního střelce, protože počítali, že se z té svatby nestihne vrátit. Za nějakou půlhodinu se nakonec vrátil. Byl jsem u velitelského stanoviště, přijel a říká mi: Kde je posádka? Půjč mi kolo, jedu za nimi. Přistávala zrovna jiná mašina, takže nedostali zelenou ke startu a stihli se vyměnit s tím náhradním střelcem. Vyměnili si to a Karel Nahodil mu tam nechal všechny jeho věci, kožich atp.

Při startu však zavadili o strom a spadli. Letadlo bylo plné benzínu, nevytáhli z něj nikoho živého. Karel Nahodil se zachránil a Venca Blahna si šel den po svatbě pro smrt. Kdyby se byl zdržel o dvě minuty, kdyby nebyla přistávala ta jiná mašina, všechno by bylo jinak. Za války jsou takový osudný okamžiky, kdy rozhodovaly minuty, jestli budete živ. U stíhačů to byly vteřiny. Osud je nevyzpytatelný, jak si dovede s lidma zahrávat.

Poválečné osudy

Pan Hofrichter létal u dopravního pluku do března 1949, kdy byl vyhozen z armády. Po únoru 1948 mohl zůstat v Londýně. Této možnosti však nevyužil. Jaroslav Hofrichter říká, že bez podpory manželky by těžká období svého života nevydržel.