Jaro je tady
Nejen podle kalendáře či letního času na hodinách, ale i pouhým pohledem z okna je zřejmé, že letošnímu přezrálému a otravně dlouhému podzimu odzvonilo, a aniž by se příroda vůbec pokusila o zimu, "nabootovala" rovnou jaro. Ranní vstávání začíná zpříjemňovat ptačí štěbetání, oblékání nejmladší z dcer je méně vyčerpávající, v ulicích se objevují trička, kraťasy a hluční seladoni v nablýskaných zbytečnostech se stahovací střechou. Město za oknem je zalito slunečním svitem a v pražské zoo se naše gorily dočkaly "vycházek" do venkovního výběhu.
Člověk by čekal, že se všichni, Richardem počínaje a Mojou konče, rozradostněně vrhnou do křepčení po zeleném trávníku, do šplhání po nových kmenech, pahýlech a lanech, leč nic takového se nekoná. Po otevření průchodu opouští všech pět, vlastně sedm členů sledované rodinky vnitřní prostory tak nějak neochotně, jako by svým přístupem k celé záležitosti dávali najevo, že je vycházka ani trochu neláká, ale co by pro své milované ošetřovatele neudělali, že? Obvykle se pak venku standardně rozvalí, někdo na sluníčku, někdo ve stínu a zkrátka "pobudou". Úplně stejně jako uvnitř. Žádné zvláštní emoce, s klidem Angličana nebo fatalisty, aby se vbrzku zase navrátili do bezpečí vnitřního "brlohu".
Kouzelný byl však při včerejším "výstupu do volných prostor" Richard. Po nějaké době usedl poblíž otevřených dvířek a opřen o stěnu pozoroval bedlivě celé své teritorium. Mít dýmku, vypadal by jako pantáta trávící zaslouženou penzi na zápraží své rodné chaloupky.
Koneckonců venku je stále ještě hezky, nic tedy nebrání tomu, abyste se na Moju, Richarda, Kijivu, Kambu, či Shindu podívali sami. Kamera č. 3 je totiž nově nainstalována právě ve venkovním výběhu a při troše štěstí bude některý z našich přátel třeba právě v záběru.
