Kráčet ve šlépějích úspěšných rodičů nebývá vždycky snadné, ačkoliv zdálky to tak může vypadat. Jana Bezdíčková nikdy nedosáhla slávy svého otce: těžko také překonat muže, který stál u základů české (i slovenské) rozhlasové režie, v trojici s F. Kožíkem a D. Chalupou formoval podobu rozhlasové hry, působil jako uctívaný šéfrežisér a k jehož jménu se už léta jako epiteton constans váže označení "legendární". Přesto udělala J. Bezdíčková v Čs. rozhlase velký kus dobré umělecké práce.
Vstup do rozhlasového světa Josef Bezdíček své dceři nikterak neusnadnil. Začínala v roce 1950 - sotva dvaadvacetiletá - v Brně (po absolvování reálného gymnázia externí studium na DAMU 1948-1949). Cestu k režisérskému pultu si musela prošlapávat krok za krokem: jako inspicientka, produkční, asistentka režie. Zgruntu a zevrubně - dalo by se říct, že z odvrácené strany - tak poznávala režisérskou profesi. A zkušenosti, které v učednických letech nasbírala, později mnohokrát zúročila; jistě i ve vztahu ke spolupracovníkům ve studiu. Její tým byl vždy dobře sehraný, pracovalo se v přátelské - a tedy i produktivní - atmosféře. Po pěti letech v Brně přešla do plzeňského studia a v roce 1961 se stala členkou režisérského oddělení pražské literárně-dramatické redakce. Přišla do Prahy v období rychle postupujících změn, kdy se rozhlasová tvorba vymaňovala ze závislosti na postupech diktovaných socialistickým realismem a mnohdy i z nadneseného patosu v textech i realizaci literárních pořadů a kdy se do popředí dostávaly principy hravosti, vynalézavosti, zábavnosti. V počátcích svého pražského působení J. Bezdíčková výrazně spolupracovala s redakcí A-Zet, především s redaktorem Ivo Fischerem. Natáčela fejetony (ty měly tehdy ve vysílání značný prostor, a to jak v redakci zábavy, tak právě v A-Zetu), Černé hodinky a především neopomenutelný, posluchači i tvůrci milovaný "pišák" - cyklus Piš a slyš!. Jeho vysílání trvalo několik let a jeho obliba byla společným dílem autora i realizačního týmu: inspirativní text nabízel možnosti, kterých režisérka a "její" herci (nejčastěji J. Dítětová, M. Mach, M. Neděla, J. R. Pick, které doplňovali např. M. Kopecký, V. Hrubý ad.) s chutí a nápaditě využívali, takže výslednou podobu přímo ve studiu, během natáčení, improvizovaně dotvářeli. Hra ve hře, rychlé proměny, herecké převleky (dá-li se toto slovo použít i pro rozhlas), lehkost, vtip, nadhled - to byly základní prvky nejen cyklu Piš a slyš!, ale i mnoha populárně naučných a zároveň velice zábavných Černých hodinek, které režírovala právě J. Bezdíčková. Mnohé z těchto postupů mohla využít i v hojné práci pro tehdejší redakci humoru a satiry. K zajímavým projektům patřil osmidílný Život s trubkou (1979) ze života L. Armstronga, který připravil pro rozhlas Z. Slabý.
Literárních pořadů natočila J. B. během svého rozhlasového působení stovky a mnohé z nich zůstávají -a určitě ještě dlouho zůstanou - mezi stále reprízovanými tituly. Ke všem textům přistupovala s velkou péčí - zejména ke klasické české literatuře, kterou dobře znala a měla ráda: z dlouhé řady titulů jmenujme aspoň sérii Nerudových fejetonů se skvělým M. Nedbalem, čtyřdílnou četbu z Nerudovy povídky Figurky (1977) s V. Postráneckým, četbu ze vzpomínek R. Nas-kové s A. Hegerlíkovou nebo pásmo z textů českých vlasteneckých spisovatelek 19. století. Režírovala poezii Vrchlického, Hrubína, Nerudy, Halase, připravovala cyklus Básník nad svým rukopisem (s V. Daňkem, L. Stehlíkem, J. Žáčkem, I. Skálou, V. Honsem, M. Vodičkou aj.), Schůzky s literaturou, Stránky na dobrou noc, Četby na pokračování - v literární oblasti není žánru, pod nímž by nebyla podepsána. V menší míře se podílela na dramatické tvorbě; snad proto, že jí byly bližší komornější tvary. Přesto i v této oblasti nejednou uspěla - jak dokazují její režie Klicperova Ženského boje (1972), Aškenazyho Servítka (1967) nebo Šerločka H. Benešové (1968). Dobře se jí dařilo právě s drobnějšími dramatickými žánry: v rámci seriálu Jak se máte, Vondrovi? režírovala mimo jiné se smyslem pro situaci, lehkost a pointu komediální cyklus případů advokáta doktora Kuklína.
Stejně jako si vytvořila dobré vztahy s produkčními a technickými spolupracovníky, měla i rozsáhlý okruh herců, s kterými si rozuměla a s nimiž byla "na stejné vlně"; vedle už jmenovaných to byli např. V. Brodský, S. Sejk, B. Navrátil, L. Mrkvička, A. Strejček, M. Masopust, z hereček pak V. Zinková, J. Adamová, G. Vránová, J. Obermaierová, D. Kolářová nebo R. Merunková. Mnoho mladých herců uvedla do rozhlasové profese právě ona. I v tom je její velká zásluha.
Z další tvorby: A. S. Puškin: Evžen Oněgin (1971), V. Neff: Královny nemají nohy (1979, 10 částí), A. Smetanová: Černá dáma dává mat (1982), J. Plachta: Pučálkovic Amina (1983), K. Klostermann: Ze světa lesních samot (1983, 12 částí), A. Vostrá: Prosím, jen vážně (1985)