Jan Cempírek

V autobuse přede mnou seděli dva osmiletí kluci. Nevěnoval jsem jim pozornost, ale najednou slyším povědomé vzdechy. Však víte. Ach, ich, ještě...

Potřeboval jsem dobít života energii. Snadná pomoc, řekl kolega esoterik. Jeď do Holašovic a v kamenném kruhu Stonehenge načerpáš!

Někde jsem četl, že národní povahu spolehlivě odhalí nejoblíbenější filmy. Japonce baví propracované komiksy, Američané jsou paf ze stříleček. A Češi milují Večerníčky.

Vzdálená tetička Irma je ozdobou našich rodinných sešlostí. Dvakrát rozvedená, šarmantní, už dávno v letech, ale přitom stále dáma, není z těch, které by sedávaly v koutě.

Hovory s mou máti přinášejí inspiraci různého druhu. Tak třeba úvahu o mužské módě, a to konkrétně o kalhotách. Tuhle totiž přišla řeč na známého, pana Zdeňka.

V každém bytě se najdou věci, které spíše překáží, než aby sloužily. U nás to byly klece po činčile a morčeti i další krámy. Jednu sobotu jsem proto zamířil na bleší trh.

Milí posluchači, dnes bych vám rád řekl něco o vtipech. A to o speciální sortě vtipů – takových, které se musí dovysvětlovat.

Nejprve historka z dětství. Byl jsem v první třídě a mého mladého tatínka odveleli na měsíční vojenské cvičení. Mrzelo mě to, protože tatínek měl právě slavit narozeniny.

Jsem celoživotní nekuřák. To říkám hned zkraje. A přesto mám huliče svým způsobem rád. V současné době to není populární, ale já se za to nestydím.

Mrzne, až praští. Před námi slunečný víkend a půlka jižních Čech vyráží běžkovat či bruslit na Lipno. My také. Sobota ráno, my v nacpaném autě suneme směr Šumava.