Jak se žije živáčkům na Šumavě – 1. část
Šumava je středem každodenních diskusí a v hledáčku je stále jen jeden jediný živočišný druh – kůrovec. Šumava je ovšem pokladnicí živočišných druhů, od obrovského losa po mikroskopické živočichy rozkládající tlející dřevo. Jejich život a problémy šumavského parku nám přiblížil zoolog Pavel Šustr ze Správy NP Šumava a entomolog Martin Konvička z přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity.
Jsou na Šumavě druhy, které v současnosti výrazně ubývají?
Martin Konvička: Jako jinde najdeme na Šumavě druhy, jejichž stav se zhoršuje, druhy, jejichž stav se naopak zlepšuje, a pak druhy se stavem vyrovnaným. Nejde ale o současnou dobu, ale o to, že Šumava, stejně jako jiné středoevropské hory, je plná zvířat, která jsou na té konkrétní oblasti závislá a potřebují dané území a naši ochranu.
Je nějaký druh ohrožen člověkem víc než jiné druhy?
Pavel Šustr: Některé příklady můžeme najít, třeba jsou to tetřevovití (tetřívek, tetřev), ze savců los evropský. Los je na Šumavě stálým obyvatelem, jenom je to relativně malá populace, která žije velmi skrytým způsobem.
Martin Konvička: Z menších živočichů je znám příklad perlorodky říční, která se tam vyskytuje v malé populaci, je ohrožena v celé střední Evropě a do značné míry je závislá na ochraně. Šumava je významným stanovištěm různého hmyzu. Z těchto živočichů je spousta závislá na člověkem minimálně ovlivněných plochách, jako jsou rašeliniště apod. Tito živočichové na tom nejsou tak špatně, paradoxně horší situace se týká některých drobných živočichů, hmyzu, kteří jsou závislí nebo v minulosti byli závislí na tradičním lidském hospodaření. Některá tato zvířata (modrásek černoskvrnný atd.) ustoupila z pahorkatin a nížin do hor, s tím, jak se intenzifikovalo lidské hospodaření, a v současné době vymírají i v těch horách kvůli změnám hospodaření, zarůstání ploch apod.
Jak nesete to, že díky rozhodnutí soudu jsou klidové zóny v tuto chvíli nedostatečně ochráněny?
Pavel Šustr: Při rozdrobenosti současných prvních zón na Šumavě jsou vlastně chráněné jen velmi malé kousky šumavské přírody a pro velká šumavská zvířata je to opravdu problém, pokud mají na takové malé ploše najít svůj úkryt. Právě klidové zóny soužily jako takové úkryty, jako refugium, kde se mohla zvířata ukrývat - a to že do těchto zón mohou v současné době chodit návštěvníci, způsobuje zvířatům stres.
Současný ředitel národního parku plánuje, aby v těchto klidových zónách byly zřízeny také nové cesty, resp. staronové. Jak se na to díváte na univerzitě?
Martin Konvička: Já bych začal obecněji. Každý pořádný národní park má rozsáhlé jádrové zóny, kde vládne příroda (to neznamená, že tam nesmí návštěvníci). A ten problém, který se táhne nejméně 15 let je, že rozsáhlé jádrové zóny u Šumavy chybí. Od let 1994-96 se ten problém datuje, jde napříč politickým spektrem a od té doby vlastně není Šumava národním parkem, tak jak chápán jinde ve světě. A funkci jakýchsi „pseudojádrových“ zón plnily klidové zóny, kde se samozřejmě leccos mohlo, ale byl tam alespoň omezen provoz návštěvníků.
Abych se vrátil k otázce - kolega Šustr možná nebude souhlasit, ale já jsem příznivcem toho, aby byla Šumava zpřístupněna návštěvníkům více, aby tam bylo více správně vedených cest, aby to co je na Šumavě cenné, romantické a poutavé, se park snažil návštěvníkům ukázat. Ale nikdy ne tak, aby to ohrožovalo chráněné druhy. Spousta turistických cest je dnes vedena po asfaltkách. To je možná ideální pro cykloturisty, rozhodně ne pro pěší. Tyhle věci je potřeba měnit a jež by vedení parku, kterému by šlo o ochranu přírody a návštěvníky, mělo řešit, včetně otevírání nových cest a zpřístupňování dosud uzavřených oblastí. Současný ředitel parku ale ochranu přírody sabotuje.
Vy byste měl zastávat protichůdný názor, pane Šustre...
Pavel Šustr: Je to otázka do diskuse. Samozřejmě, že vzácné lokality je zajímavé zpřístupnit. Nicméně vždycky je potřeba při plánování cest opravdu myslet na všechny aspekty, kudy cestu vedeme. Já se principiálně nebráním otevření nové stezky, pokud zachováme dostatečně velké území, které bude sloužit jako refugium pro velká zvířata. Určitě to lze vymyslet, musí se to ale dělat koncepčně.
Pane Konvičko, jak se díváte na to, že cesty, které třeba šly po povalovém chodníku v těsné blízkosti shodou okolností odumírajícího a znovuožívajícího lesa, kde mohly být vidět regenerační procesy, se v dnešní době doširoka prokácely – není to sice asfalt, ale je to pro život i pro turistu stejně nepříznivé území.
Martin Konvička: Dívám se na to tak, že je to sabotáž, barbarství a zločin! Teď asi konkrétně myslíte Trojmeznou, že? Když turista navštíví takové území jako je hraniční hřeben mezi Rakouskem, Německem a Českem, chce samozřejmě kráčet lesem, jinak by nemusel jezdit do národního parku. To co udělalo současné vedení pod trapnou záminkou bezpečnosti, není nic jiného než využití jakékoliv příležitosti Šumavu jako národní park zohavit. Jinak to nemohu nazvat. Trojmezenský prales byl rezervací již od 20. let minulého století! Vždy se tam chodilo po úzké stezce, po povalovém chodníku, a bylo možno pozorovat horský prales. Marně hledám slušná slova – současné vedení tam vytvoří 50 metrový vyholený pás! Je to otevřené větru, nemá to důvody lesnické, bezpečnostní jsou slušně řečeno diskutabilní
Vraťme se do houští klidových zón. Myslíte si, že tak velcí ptáci, jako jsou tetřevi, přežijí, nebudou-li klidové zóny dostatečně velké?
Pavel Šustr: To se strašně těžko vyhodnocuje v krátkém období. Velká zvířata, ať už jsou to ptáci či savci, nereagují na změny okamžitě. V současné době probíhá na Šumavě studie, která se snaží vliv turistiky na zvířata vyhodnotit. Sbírá se trus na různě vzdálených místech od turistických stezek a měří se hladina stresových hormonů . Těžko lze ale odhadovat, jak to dopadne – jak se faktory poskládají, jaká bude síť cest, jejich turistická zátěž atd.
Pane Konvičko, řekněte mi o druzích, které naopak ty rušivé vlivy nepociťují – organismy, které žijí v rozkládajícím se dřevě. Mým průvodcem po Šumavě byl Ladislav Miko, bývalý ministr životního prostředí, a představil mně druhy, o kterých jsem neměl ponětí...
Martin Konvička: Ladislav Miko vám byl jistě lepším průvodcem než já, on je specialista na půdní faunu, kam se dá, s přimhouřeným zrakem, zařadit i fauna rozkládající mrtvé dřevo. Lesní ekosystém není jen to, co vidíme, když přijdeme do hospodářského lesa, tedy ty stromy. V divokém lese by neustále probíhal koloběh umírání a rození a spousta organismů, ať už jsou to houby, půdní členovci, roztoči, larvy brouků, měkkýši, atd. existují v takovém ekosystému na umírajících stromech, na rozkládajícím se dřevě, které je zase osidlováno mechy a mladými stromky atd.
Já se zabývám mimo jiné denními motýli, heliofilním hmyzem. My si ho špatně spojujeme s biotopy, jako jsou paseky a louky. Na Šumavě žijí druhy motýlů, které tam přežily od ledových dob, příkladem je perleťovec severní, a které třeba nikde jinde v České republice nenajdeme – nalezneme je v jiných evropských horách, v Ardenách, v Alpách apod. Mnohé z těchto druhů jsou závislé na rašeliništích. Rašeliniště je otevřené stanoviště, ovšem tento perleťovec severní je trošku zvláštní. Jeho biotopem jsou dnes na Šumavě zamokřelé, zarůstající, nepříliš obhospodařované mokré louky, s rdesnem hadím kořenem, což je živná rostlina jeho housenek. A když se zamyslíme nad tím, kde to zvíře 10 tisíc let mohlo přežít od dob ledových, než osídlilo louky, které mu tam vytvořili němečtí kolonisté, je jasné, že vždycky, v jakékoliv době, musela být značná část Šumavy bezlesá. Jednalo se o zvodnělé zamokřené paseky, které vznikaly za pomoci bouřek, větru a ohně a také díky kůrovci a jinému les ničícímu hmyzu. Takové luční, případně tundrové zvíře nežilo na maličkých ploškách. Vždycky tam musely být velké plochy mrtvého a znovu dorůstajícího lesa, na některých zvodnělých místech les ani několik stovek let nevyrostl.
Kácení šumavských lesů a spor mezi ekology a Správou národního parku bude tématem druhé části rozhovoru Čestmíra Klose s Martinem Konvičkou a Pavlem Šustrem. Bude publikován ve čtvrtek 11. srpna.