Jak se ptáci brání útoku nepřítele
Na jihočeské univerzitě probíhá zajímavý výzkum. Pod vedením doktora Romana Fuchse studenti zkoumají, jak ptáci rozpoznávají své nepřátele. Právě toto téma se často zanedbávalo, pozornost se soustřeďovala až na reakci živočicha na hrozící nebezpečí. Optimální reakci ale musí předcházet právě ono správné rozpoznání a vyhodnocení nebezpečí. Jak se ukázalo, i na zdánlivě jednoznačné stimuly, jako je například výstražné zbarvení, nereagují ptáci vždy stejně. Rozpoznávací schopnosti ptáků jsou tedy mnohem složitější než se předpokládalo. Více už prozradí RNDr. Roman Fuchs, CSc.
Jaké nepřátele ptáci mají?
Nepřátel mají mnoho. Každý živočich včetně člověka se musí ve svém životě vyhýbat mnoha nepřátelům – a to třeba z řad vlastního druhu. Například i nevhodný partner nám může hodně komplikovat život - a pro zvířata to může mít dokonce neblahé následky v tom, že jejich potomstvo bude nekvalitní a nebude mít šanci se uplatnit dál v populaci. A pak jsou tu samozřejmě nepřátelé z cizích řad, zejména predátoři, ti, kdo chtějí oběť ulovit a sežrat. Ale mohou to být i kompetitoři, kteří soutěží o týž zdroj - nejen potravy, u ptáků to mohou být i třeba hnízdní dutiny. A z opačné strany může být problémem i nevhodná kořist, tj. živočich musí v přírodě vědět, co je rozumné jíst a pít, protože jinak může skončit s otravou.
Míra nebezpečí, která ptákům od jejich nepřátel hrozí, je ale různá, a ne vždy se vyplatí reagovat stejně.
Pokud nerozpoznám nebezpečného predátora, může to se mnou skončit špatně.Ale pokud se budu vyhýbat i méně nebezpečným zvířatům, bude to po mě nevýhodné, protože strávím čas v úkrytu a nemůžu se věnovat shánění potravy a to mě taky poškozuje. Je tedy potřeba umět nebezpečí poznat co nejpřesněji a podle toho přizpůsobit chování.
Na jihočeské univerzitě se zajímají zejména o dva aspekty.
Za prvé, zda-li ptáci rozpoznávají nebezpečí přesně, a za druhé, jak vlastně k tomu rozpoznání dochází. A jak znalost získávají, zda se jedná o nepodmíněné chování nebo o naučené.
Může být rozpoznání nebezpečí vrozené?
Vrozený versus naučený, i tím se zabýváme. Zjistili jsme například, že ptáci nemají vrozené rozlišování predátorů od neškodných ptáků. Naším pokusným druhem byla sýkora koňadra. Ukázalo se, že pokud mláděti sýkorky přiblížím jakéhokoliv přibližně stejně velkého ptáka, bude se bát úplně stejně smrtelně nebezpečného krahujce i úplně neškodného holuba. Rozpoznání, který z nich je nebezpečný a který ne, se musí sýkorka naučit až v průběhu života.
Podle jakých kritérií práci takové nebezpečí rozpoznávají?
Tradiční evropská etologie se domnívala, že takové rozpoznávání je poměrně jednoduchý proces, že ptáci rozlišují klíčové znaky a na ně reagují. Dravce představuje křivý zobák, dlouhé drápy a eventuelně nápadně zbarvené oko a charakteristické prvky zbarvení (u krahujce je to například příčné vlnkování). Ale v některých pokusech se nám podařilo ukázat, že ptáci při rozeznávání nebezpečí používají složitější postupy.
Ptáci jsou schopni zvládnout amodal completion. O co se jedná? Vidím li například sedět za stolem člověka, vidím z něj pouze poprsí, ale vím, že je kompletní, že ho nepředstavuje jen v tu chvíli viditelná část. Ale úplně malé děti v prvních letech života tuto schopnost nemají. A je zajímavé zjišťovat, zda ji mají živočichové. Nám se na pokusech s krahujcem podařilo prokázat, že sýkorky tuto schopnost mají.
Jak se vám to podařilo prokázat?
„Amputovali“ jsme krahujce a zbylé poprsí jsme umístili ke krmítku dvojím různým způsobem. Jednak jsme vzali hustý chomáč větví a to poprsí jsme do něj umístili tak, že to vypadalo, že ve větvoví sedí krahujec a dívá se kolem sebe. A pak jsme ho umístili na bidýlko, takže bylo jasné, je není kompletní, že je ho jen část. Zajímalo nás, jak budou sýkorky na tyhle dvě atrapy reagovat. Zjistili jsme, že pokud si mohly vybrat jiné krmítko o kus dál, kde nehrozilo žádné nebezpečí, vyhýbaly se oběma atrapám stejně. To nám potvrdilo, že v obou torzech rozpoznávají krahujce, asi podle již zmíněných klíčových znaků. Pokud ale bylo druhé krmítko obsazeno nebezpečným predátorem (dali jsme tam kompletní vycpaninu krahujce), v tom případě se bály toho v hnízdě pořád stejně, čili tušily, že jen vykukuje, že může být nebezpečný, ale k tomu jednoznačně poškozenému začaly přilétat mnohem častěji, a nakonec se chovaly tak, jako by tam žádný predátor nebyl.
Ale i když pták svého nepřátele pozná, nemá automaticky vyhráno. Nejdůležitější je, jak na hrozící nebezpečí zareaguje. Co může udělat pro to, aby nebyl sežrán?
Antipredační chování, tedy snaha uniknout dravci, má určitou logickou sekvenci. Nejlepší je, když mě predátor vůbec neobjeví. Nemám–li být ale vůbec objeven, musím být neustále v úkrytu a nemůžu shánět potravu nebo se věnovat jiným aktivitám. Na to tedy nelze výlučně spoléhat. pokud mě už predátor objeví, je nejrozumnějším řešením utéct. Může se to zdát podivné, ale utíkají i taková zvířata jako měkkýši (plži), třeba před útokem střevlíka. Pokud nemohu utéci, zbývá mi poslední možnost – bránit se.
Mohlo by se zdát, že pěvec napadený krahujcem, nemá šanci se ubránit. Není to tak úplně pravda. Pokud jsou jejich síly aspoň trochu vyrovnané, šanci má docela dobrou, protože i predátor se snaží vyhnout tomu, aby byl zraněn, zranění znamená handicap. U ptáků je obrana nejčastěji volena u bránění hnízd. Ideálně se snaží postavit hnízdo tak, aby ho predátor nenašel, ale pokud k tomu dojde, například když krmí mláďata a jsou nápadní, protože neustále létají s plným zobákem stále na stejné místo, odpadá možnost útěku a nezbývá než se bránit. Ptáci nechtějí přijít o výsledek celoročního úsilí a obranu volí velmi často.
