Jak porozumět Kafkovi
S Franzem Kafkou světově známým židovským, německy píšícím spisovatelem narozeným v Praze, se v našem hlavním městě můžeme setkat na mnoho způsobů: V knihkupectvích, společnosti nesoucí jeho jméno, ale třeba i na tričkách nabízených turistům. Kolik lidí však dílo Franze Kafky opravdu čte? A jak mu rozumět? Možnou odpovědět nabízí kniha Hanse Dietera Zimmermanna, která nyní vyšla v českém překladu.
Český název „Jak porozumět Kafkovi“ není příliš přitažlivý, ani výstižný, a svým způsobem se blíží naivitě okřídlené učitelské otázky „Co tím chtěl básník říci“. Popravdě řečeno o nic šťastnější nebyl ani původní název knihy německého autora Hanse Dietera Zimmermanna „Kafka pro pokročilé“. Knihu nyní do češtiny převedl Josef Čermák.
Autor vychází z oprávněného předpokladu, že sebepodrobnější životopisné údaje o Kafkovi nestačí k porozumění spisovatelovu dílu. Snaží se proto jít jinou cestou, a to ukázat na samotném Kafkově díle, čím se liší od tvorby jeho generačních souputníků a přátel. Tvůrců, kteří vyšli z obdobného prostředí židovské rodiny v pražském prostředí. Hans Dieter Zimmermann tedy ve své knize „Jak porozumět Kafkovi“ hledá především souvislosti s životy a díly Maxe Broda, Felixe Weltsche a Oskara Bauma. S Kafkou se však můžeme setkat i v kontextu tvorby odlišných autorů jako Alfreda Kubina, Gustava Meyrinka či Paula Leppina.
Zimmermannova práce ovšem přináší nový přístup jen do jisté míry, neboť i ona se na mnoha místech musí vypořádat s fakty z Kafkova života. Činí tak třeba hned na počátku, když jeden z důvodů Kafkovy jinakosti spatřuje ve skutečnosti, že v raném věku se neuměl vyrovnat s úmrtím dvou svých bratrů, kteří zemřeli nedlouho po narození, a s žalem svých rodičů. „A tato bolest rodičů jistě také zasáhla Franze, ještě o to hlouběji, že ji mohl sice vnímat, ale nikoli se s ní vyrovnat. A tak ho neopouštěla po celý život, asi i jako pocit viny, že on zůstal naživu, kdežto druzí dva synové zemřeli,“ domnívá se Zimmermann a dodává: „Pocit viny, jehož příčinu mylně spatřoval v otci.“ Čtenář si však může říct: „Ano, je to jistě důvtipné, ale usnadní mi to cestu ke Kafkovi? A potřebují ti, kteří Kafku milují, vůbec návod, ´jak mu porozumět´?“
Nové úhly Zimmermannova pohledu však čtenáře v každém případě i vzdor odrazujícímu názvu obohacují, a to nikoli jen nacházením důvtipných souvislostí a osobitým přístupem k nejzávažnějším Kafkovým prózám. „Kdo chce Kafku brát vážně, kdo se jím chce vážně zabývat, musí proniknout do jeho myšlenek,“ říká Zimmermann oprávněně. Autor sice tvrdí, že jeho kniha „je určena čtenářům Kafky, nikoli kafkovským badatelům“, nicméně je třeba brát ji jako velmi závažný příspěvek k dnes už předlouhé řadě kafkologické literatury.