Iristu zblízka
Stáli jsme u silnice, po které tu a tam projelo auto nebo motocykl a asi dvakrát prošli Maldárci se svými stády, a poslouchali jsme monotónní pípání Iristova pozemního vysílače. Náš čáp někde na stromě odpočíval po ranním lovu ryb v téměř vyschlé řece Módž. Živě jsem si představoval, jak kolem něj přeletují papoušci alexandři malí a v podrostu kolem procházejí pávi. Pak jsem se podíval na hodinky, které ukazovaly čtvrt na jedenáct: "Dnes tam je nějak dlouho."
Luboš už dobré dvě hodiny čekal v krytu u nádrže Džamvari, na jejímž břehu Iristu pobýval téměř veškerý čas mimo dobu lovu.
"Čekal jsem, že přiletí po desáté," líčil nám Luboš později. "Ale to se objevil jen jeden nesyt. Pak se ozvalo šustění křídel a přilétl i první čáp černý. Opatrně jsem spustil videokameru. Přiletěl další čáp. Břeh se postupně zaplňoval, ale Iristu pořád nikde. Najednou začalo být na břehu rušno, protože přistálo velké hejno kolpíků. Na rozdíl od nesytů a čápů kolpíci neustále popobíhali, brodili se a hledali v bahně potravu nebo sbírali klacíky a přetahovali se o ně. Bylo to zajímavé, ale už jsem přestával věřit, že Iristu přiletí."
Po půl jedenácté se mi u silnice zdálo, že signál zesílil. Ano. Rozhlédl jsem se po obloze - Iristu zrovna vyletěl od řeky a zvolna nabíral výšku. Přiložil jsem k očím dalekohled a během jedné z jeho otoček zahlédl hnědou skvrnku vysílače. Trvalo čtvrt hodiny, než nám Iristu zmizel z očí ve směru džamvárské přehrady. Po dalších pěti minutách signál umlknul. "Už stojí na břehu a Luboš ho fotí," poznamenal jsem, i když jsem tomu sám moc nevěřil. Bylo by hodně velké štěstí, kdyby Iristu usedl zrovna někam před kryt...
Ve skutečnosti ho měl Luboš přímo před sebou!
"Vítr pořád cloumal krytem a měl jsem co dělat, aby se kamera moc nechvěla." Když nám to Luboš vyprávěl, celý zářil. "Po chvilce se Iristu pootočil a ukázal svůj vysílač. Podařilo se mi rychle připevnit na stativ ještě fotoaparát a udělat několik snímků, než mi zmizel za kmenem."
V Indii jsme poznali zimoviště sibiřských čápů i to, jakým způsobem se přizpůsobili životu v zalidněné krajině, kde voda je největším bohatstvím. Do země bohů, karí a vůní jsme jeli s opravdu velkými nadějemi, že opět o něco blíže nahlédneme do čapího soukromí, ale tenhle den sledování Irista je všechny zdaleka předčil...