Intelektuál ve víru dějin. 115 let od narození Václava Černého

27. březen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Václav Černý

Kým vším byl Václav Černý? Komparatistou, romanistou, hispanistou, literárním kritikem, překladatelem, vysokoškolským a poměrně dlouho i středoškolským pedagogem. Člověkem, který přemýšlel o politických událostech své doby, ale i o české historii a české národní identitě v jejich celku (dneska se tomu říká politický komentátor).

V předvečer podepsání mnichovské dohody se podílel na vzniku manifestu československých spisovatelů, zvaného „K svědomí světa“. Účastnil se druhého odboje. Kvůli tomu se koncem války dostal do Pankrácké věznice.  V 50. letech mu bylo zakázáno přednášet. V roce 1968 se mohl na univerzitu vrátit, aby byl roku 1970 nuceně penzionován. Podepsal Chartu 77, ale konce režimu se nedožil – zemřel roku 1987. Bylo mu 82 let. 

Cesta vzestupů a pádů

Narodil se roku 1905 v Jizbicích u Náchodska jinému Václavu Černému, také literárnímu vědci. Vystudoval lyceum ve Francii a Filozofickou fakultu v Praze. V roce 1931 se stal docentem komparatistiky na Ženevské univerzitě. Vyučoval a psal především o románských literaturách a romantismu, byl čtenářem Bergsona a francouzských existencialistů. Vedle akademické dráhy zakládal a vedl literární časopisy. Agilně vstupoval i do společenského života, o čemž svědčí právě jeho spoluautorství pacifistického manifestu „K svědomí světa“. Mezi další signatáře patřili třeba Josef Čapek nebo Vladislav Vančura.

Na kontext vzniku této proklamace zavzpomínal pro reportéra Československého rozhlasu ještě v roce 1968.

Čtěte také

Tuto i další původní nahrávky si lze poslechnout v životopisném seriálu Českého rozhlasu z roku 2015. Vyplatí se u něj na chvíli zastavit. S dokumentem je možno projít všemi milníky života Václava Černého krok za krokem: od předválečného angažmá pokračuje přes odbojářskou aktivitu a popřevratové perzekuce až k roku 1968. Tehdy bylo Černému opět umožněno vycestovat a mohl se ještě jednou vrátit za učitelskou katedru. Ve Francii tehdy vystoupil s několika přednáškami o francouzské i české literatuře. Z této etapy jeho života se dochoval také následující rozhovor.

Všímavému posluchači zajisté neuniklo, že francouzští komparatisté Černého požádali, aby jim přednášel o Kafkovi. Toho začala v 60. letech světová literatura teprve objevovat, a to i zásluhou českého germanisty Eduarda Goldstückera. Je jaksi příznačné, že Černý o Kafkovi přednášet odmítne a věnuje se raději dnes přeci jen méně čtenému Paulu Claudelovi. Slunce tehdy zapadalo i nad Černého intelektuálními pilíři, existencialismem a vitalismem, které od té doby poněkud zanesl prach. Na rozdíl od strukturalismu, který v té době začal nabývat své stále trvající popularity. K tomu se ale Černý stavěl odmítavě.

’68 a druhý nucený odchod

Můžeme spekulovat nad intelektuálním zastaráváním českého romanisty, nicméně pravou tragédií pro něj byla především invaze sovětských vojsk a nástup československých normalizátorů. Ti Černého opět donutili k odchodu do ústraní. K jeho kompromitaci přitom použili nahrávky pořízené odposlouchávacími zařízeními umístěnými v jeho bytě. Třeba tu, která je ke slyšení v závěrečném díle životopisného dokumentu. Je na ní zachycen Václav Černý, jak roku 1968 debatuje s redaktorem Svobodného slova Jindřichem Černým.

I když by normalizační funkcionáři bývali byli rádi, kdyby se na Černého dočista zapomnělo, ten se do veřejného života stejně vracel, a to straně navzdory – ať už podpisem Charty 77 nebo svým dalším psaním.

Přetrvávající odkaz

Václav Černý patří zkrátka mezi těch několik figur českého intelektuálního života, které jako by byly větší než život. Zanechal po sobě robustní a svébytný intelektuální odkaz (vedle překladů a nepočítaně kritik napsal dvě desítky knih). Občas je proto přirovnáván k F. X. Šaldovi. Zároveň se angažoval během neuralgických momentů českých dějin 20. století – to ho zase pojí s Janem Patočkou nebo Jindřichem Chalupeckým. Jeho vlastní memoáry mají tři svazky a – nakolik je mi známo – je vedle Jana Patočky jediným moderním českým humanitním vědcem, který byl zpracován jako televizní postava: v antologii České století Roberta Sedláčka (díl o Chartě 77).

Václav Černý: Paměti (1938–1945)

Kdo nemá doma v knihovně Černého memoáry ani žádnou z biografií, může si alespoň poslechnout životopisný dokument Českého rozhlasu z roku 2009 (první a druhý díl). Ten se také zastavuje u všech milníků jeho života – od vědecké kariéry literárního komparatisty přes působení v odboji až po období, kdy upadl v nemilost poúnorového režimu. Z Černého autobiografie se zde cituje například jeho odmítnutí meziválečného vědeckého rasismu nebo vzpomínky na odboj či na poslední setkání s Edvardem Benešem.

V rozhlasových archivech jsem našel ještě záznam z konference konané roku 2005, u příležitosti 100 let od narození Václava Černého. Pořádalo ji tehdy konzervativní Centrum pro ekonomiku a politiku. Seminář je především dokladem toho, jak jsou rozsáhlé dílo a pestrý život Václava Černého otevřeny mnoha možným interpretacím a pohledům. Na nahrávce se tak k odkazu deklarovaného socialisty hlásí různí představitelé současné české konzervativní pravice. Kdo ale přečká úvodní slovo tehdejšího prezidenta Václava Klause, v němž se dozvíme, že kromě sebe nezná nikoho jiného, kdo by dílo Václava Černého znal, může se zaposlouchat do pasáží z Černého memoárů nebo do přednášky literárního historika Jiřího Brabce.

autor: Josef Řídký
Spustit audio

Související