Horské gorily
Domovem horských goril je národní park Bwindy na jihu pohoří Virunga, na hranicích afrických států Ugandy, Rwandy a Zairu. Jako vstupní brána do parku slouží městečko Kisoro. Každý turista, který chce v Ugandě vidět horské gorily, musí přes Kisoro projít. Turisté se zde mohou ubytovat a najmout průvodce. Ačkoliv k němu dodnes nevede ani asfaltová silnice, vládne tu čilý ruch. Kupují se tu hlavně "matoke", velké zelené banány, které se používají a vzdáleně i chutnají jako naše brambory.
Majestátní svahy sopky Sabinia, mlžné a deštné lesy jejího blízkého okolí, jsou dnes jedním z posledních útočišť horských goril na světe. K těm se nelze dostat jen tak - turisty musí doprovázet strážci národního parku. Jsou tu proto, aby chránili nejen turisty před gorilami, ale hlavně gorily před turisty. Cesta je dlouhá a namáhavá, úbočí sopky členité, průvodci se snaží zachytit každý zvuk signalizující přítomnost velkých primátů. Musí se jít opatrně, překvapený samec by mohl mít bojovnou náladu a pak by mohl být značně nebezpečný.
V národním parku Bwindy platí velmi přísná omezení, která jsou zapotřebí na ochranu posledních volně žijících exemplářů těchto nádherných zvířat. Na tomto maličkém kousku země jich tu žije kolem tří stovek a bez ochrany člověka by dnes nemohly přežít. Ke gorilám se chodí pouze jednou denně, maximálně šestičlenná skupina. Dětem do patnácti let není cesta za gorilami povolena. Nachlazení ani jinak nemocní turisté ke zvířatům rovněž nemohou. Zdraví turisté se k nim mohou přiblížit až do vzdálenosti tří metrů a mohou s nimi strávit pouhých šedesát minut. Ani o chlup víc.
Dostat se ke gorilám není jen otázkou času, ale i peněz. Jedna cesta přijde na 150 amerických dolarů. Pokud máte videokameru platíte navíc 20 dolarů. Odchází se ráno v 8.30. Jde se téměř na jistotu, protože průvodce ví, kde gorily předešlé noci spaly, ale ani to není zárukou, že je výprava objeví. Před cestou dostanou členové výpravy dlouhé poučení, jak se mohou a zároveň i musí chovat. A teprve poté se vyráží. Znamená to prodírat se napříč pralesem, stoupat a klesat, přelézat přes husté keře. Po náročné cestě se dojde na místo posledního gorilího noclehu a dál se tlupa obezřetně stopuje. Někdy ji najdete za půl hodiny, někdy za pět hodin a jindy vůbec. Při troše štěstí ji skupina s průvodcem objeví. V lepším případě při odpočinku, když máte smůlu, zahlédnete jen několik posledních kusů na odchodu.
Vypravit se na pozorovaní gorilí tlupy je vždy tak trochu loterie. My jsme měli velké štěstí. Zastihli jsme gorilí rodinku v dobrém rozmaru. Ale i tak nám dala tvrdou lekci. Trvalo jí celou věčnost, než nás vůbec začala brát na vědomí. Zpočátku jsme pro ni byli méně než vzduch, všichni nás zcela ignorovali, nestáli jsme jim ani za pohled. A tak jsme tam stáli a čekali, až se jim uráčí se na nás alespoň podívat.
Vidět horské gorily v jejich přirozeném prostředí je zážitek na celý život. Jsou to tvorové člověku nejpodobnější. Ale teprve v horách Virunga si uvědomíme, jak moc je to pravda. Teprve když pozorujeme starostlivé matky se skotačícími dětmi. Nebo vzrostlého samce, který je zdánlivě ledabyle hlídá, ale běda, když se rozzlobí. Když máme možnost pozorovat jejich gesta, pohyby a mimiku obličeje, která je skoro totožná s naší.
Hodina s gorilami uběhne rychleji, než si dokážeme představit. Odcházíme z pralesa plni dojmů. Nenalézáme slova, která by dokázala vyjádřit naše pocity. Ani se nám nechce věřit, že jsou na světě lidé, kteří jsou i dnes ochotni zaplatit za popelník z gorilí ruky, nebo za její vypreparovanou hlavu.
