Hodiny ručních prací (Ulánbátar, pondělí 19. července 2004)
Vyprahlou stepí jsem šel zvolna na protější stráň, kde u vysílačky čekali Odchu a Usuchu. Slunce pálilo tak, že i tarbagani se schovávali ve svých norách, zato sarančata a kobylky byli ve svém živlu. Brouzdat se tak českou loukou, táhlo mi hlavou. Ono se řekne step, ale tráva s bylinami tu rostou jen velmi řídce, takže pod podrážkami chroupá písek a suchá hlína. A kdyby tak ta naše louka byla čerstvě namoklá. "Něco nového?" zeptal jsem se, když jsem došel k Mongolům. Nic. Franta se z krytu u hnízda neozval.
Prvního čápa jsme předminulý týden odchytili během několika hodin. S tím druhým to bylo mnohem složitější. Gombo sice už na jaře našel další dvě hnízda - jedno na Zlaté hoře v národním parku Chustaj a druhé v Ptačím průsmyku za jeho hranicí -, jenže na prvním z nich čápi nemají mláďata a druhé, s jedním mládětem, je umístěno ve výklenku skály. Jinými slovy, ani jedno z hnízd není pro odchyt vhodné.
Pod Zlatou horou jsme strávili spoustu času. Tedy, Franta přímo na hoře v krytu u hnízda, my ostatní v táboře. Čápi sice na skálu s hnízdem přilétali a trávili na ní celé hodiny, ale na samotné hnízdo, kde jsme umístili odchytové zařízení, ne a ne usednout.
Měli jsme v záloze sice ještě hnízdo v Ptačím průsmyku, ale moc jsme na ně nevěřili. Gombo s Přemkem proto v pátek odjeli do lesů severně od Ulánbátaru; snad se jim tam podaří najít hnízdo, kde bude větší šance na chycení druhého čápa...
"Nezkusíme přece jen udělat tu atrapu?" navrhl v pátek večer Luboš. "Bude ale problém s červenou barvou..."
Už v minulých dnech jsme diskutovali o tom, že čápi na Zlaté hoře možná - přestože nemají mláďata - stále obhajují své teritorium a že by tedy mohli zaútočit na čapího vetřelce. "Co dát na hnízdo plakát s čápem?" navrhnul tehdy Přemek.
Atrapy se nám už dvakrát osvědčily. Čapího samečka Kryštofa jsme před lety na Rakovnicku odchytili za pomoci vycpaniny a jeřába Arnošta dokázal pěkně rozčílit polystyrénový model, který jsme nastražili do jeho teritoria. Polystyrénového jeřába jsem ale tehdy dělal asi tři neděle a několikrát jsem pro potřebný materiál jel do supermarketu. Teď jsme byli ve stepi, navíc bez auta, kde by se možná dalo leccos najít.
Když se Franta vracel po západu slunce od hnízda, měli jsme už základ atrapy hotový. Krk a nohy byly z klacku, který našel Odchu, tělo z PET lahví a to všechno bylo obalené spoustou toaletního papíru a lepicí pásky.
"To je paráda," prohlásil Franta a Odchu jen zářil. S černou barvou nebyl problém, té jsme měli dost kvůli maskování kabelů vedených ke hnízdu, a nakonec jsme sehnali i červenou. Na nohy Khalil uřízl kus načervenalého pytle od brambor. Zobák jsme udělali z červené krabičky od čaje Akbar, přičemž bílé nápisy jsme vyspravili útržky červeného papíru, který jsem našel na dně batohu. S výsledkem dvouhodinovky ručních prací ve stepi jsme byli nadmíru spokojeni. "To horko se na nás už docela podepsalo," krotil jsem nadšení.
V sobotu ráno dali Franta a Luboš atrapu na hnízdo. Čápi si jí za celý den ani nevšimli.
Naštěstí auto, navíc s novými zásobami z Ulánbátaru, už bylo zpátky a přesunuli jsme se tedy do Ptačího průsmyku. K tamnímu hnízdu "v jeskyňce" jsme dali upravené chytací zařízení a s posledními zbytky naděje šli spát.
V noci se rozpoutala bouře. Ráno bylo sice klidné, ale kryt u hnízda našel Franta rozmetaný. Rychle ho opravil a schoval se. Hodiny ubíhaly. Jedna, druhá, třetí. V deset dopoledne jsem v táboře dospěl k závěru, že další snažení tady už nemá smysl. Co budeme dělat dál? Zatímco Gombo a Přemek budou hledat na severu, my pojedeme podél Túlu a budeme se snažit najít další hnízdo tam. Jehla v kupce sena.
"Franta cash stork!" Odchu si v rozčilení spletl slova catch a cash. "Možná."
Za okamžik začal Khalil od vysílačky zběsile mávat. Teď už to bylo jisté. Franta našeho druhého mongolského čápa opravdu polapil!