Historie rozhlasu v kostce
Český rozhlas slaví kulaté jubileum. Před 90 lety se z plátěného stanu na poli v Praze-Kbelích ozvalo první Haló, haló.
Pokusy o vysílání na území Československa začaly ale již po 1. světové válce. 28. října 1919 u příležitosti prvního výročí vzniku Československé republiky byl z vojenské vysílací stanice, umístěné na pražské Petřínské rozhledně, odvysílán první rozhlasový pořad, složený ze slova a hudby.
Pravidelné rozhlasové vysílání bylo zahájeno 18. května 1923 ve 20.15 ze stanu, zapůjčeného od skautů, v Praze-Kbelích. Vysílalo se hodinu na dlouhé vlně, součástí vysílání bylo krátké ohlášení a koncert. Československo se tak stalo jednou z prvních evropskou zemí, kde vzniklo pravidelné vysílání. Průkopníky rozhlasového vysílání byli novinář Miloš Čtrnáctý, člen Spolku českých žurnalistů, Eduard Svoboda, podnikatel v oblasti radiotelefonie a Ladislav Šourek, ředitel firmy pro výrobu rozhlasových přijímačů Radioslavia.
Tito muži dali vzniknout společnosti Radiojournal, československé zpravodajství radiotelefonické, spol. s r.o., v níž většinu kapitálu držela firma Radioslavia. Společnost Radiojournal získala příslušnou licenci k provozování vysílání od Ministerstva pošt. Miloš Čtrnáctý se stal ředitelem programu, Alois Svoboda technickým ředitelem. Hlavním zdrojem zisku společnosti Radiojournal byly koncese, poplatky z vlastnictví rozhlasových přijímačů. První koncese byla udělena v září 1923. K propagaci rozhlasového vysílání a získávání nových koncesionářů byly pořádány veřejné poslechy na různých místech v Praze. V roce 1923 také začal vycházet měsíčník Radiojournal, který informoval o rozhlasovém vysílání.
Úsvit rozhlasových dějin
V lednu 1924 byl odvysílán první pořad, určený posluchačům v zahraničí, vysílalo se anglicky a v esperantu. V květnu téhož roku se v českém tisku poprvé objevilo slovo "rozhlas", do to doby se užívalo výrazů "radiofonie", případně anglický výraz "broadcasting". V prosinci 1924 bylo ukončeno vysílání ve stanu v Praze-Kbelích, studio se přesunulo do budovy poštovní nákupny na Fochově třídě (dnes Vinohradská) v Praze. Již předtím (v září 1924) otevřel Radiojournal své první mimopražské studio, a to v Brně.
V roce 1925 společnost Radiojournal odvysílala první přímý přenos koncertu České filharmonie, první přímý přenos bohoslužby a první přímý přenos projevu prezidenta T. G. Masaryka. Vzhledem k tomu, že Československá republika byla národnostně smíšeným státem, bylo zahájeno vysílání pro německou, maďarskou a rusínskou menšinu. Příjem z koncesionářských poplatků na rozvoj vysílání nestačil. Proto se v roce 1925 stal majoritním vlastníkem společnosti Radiojournal stát prostřednictvím Ministerstva pošt.
První rozhlasová hra
V roce 1926 bylo zavedeno několik novinek. Začal se vysílat časový signál, objevily se pravidelné zprávy, které pro společnost Radiojournal vyráběla Československá tisková kancelář. Vznikla také první rozhlasová hra - náladová kompozice Přástky vysílaná v době propagačního týdne rozhlasu v listopadu 1926. Vysílání zahájila stanice v Bratislavě. V roce 1926 byl založen orchestr Radiojournalu, který vytvořil základ dnešního Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Koncem 20. let zahájily provoz další dvě stanice - Ostrava a Košice.
Zlatým věkem předválečného rozhlasu byla 30. léta. Počet koncesionářů rostl, v roce 1937 byl zaregistrován miliontý majitel rozhlasového přijímače. Program obohatily prakticky všechny žánry, od naučných pořadů a sportovních reportáží přes vážnou hudbu po kabaret. V programové nabídce byly i krátké pořady v esperantu, angličtině a němčině, určené posluchačům v zahraničí. K rozvoji vysílání přispívaly různé technické novinky. Např. v polovině 30. let byl zaveden blatnerfon, předchůdce dnešního magnetofonu, který zaznamenával zvuk na ocelový pásek. Koncem roku 1933 se rozhlas přestěhoval do budovy na Fochově třídě (dnes Vinohradská), ve které sídlí dosud.
Vysíláme do světa
Ve 30. letech začaly některé evropské státy (Velká Británie, Německo, Rusko) vysílat na krátkých vlnách. S blížící se válkou se tak snažily v zahraničí získat posluchače pro své politické názory. Na tuto propagandu zareagovalo i Československo. 31. srpna 1936 zahájila společnost Radiojournal vysílání na krátkých vlnách do zahraničí. Vysílalo se v pěti jazycích 4 hodiny denně. Do konce 30. let objem vysílání několikanásobně vzrostl.
Rozhlas v Protektorátu Čechy a Morava
Po okupaci Československa a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 byl rozhlas sloučen s německým protektorátním vysíláním do skupiny Sendegruppe Böhmen und Mähren. Tak jako československý film, tak i rozhlas, přejmenován na Rozhlas Čechy-Morava, nyní podléhal pod německé ministerstvo propagandy vedené ďábelským mistrem slova Josephem Goebbelsem. Pracovníci židovského původu museli odejít, další byli nuceni podřídit se taktovce říšské propagandy.
Pavel Donner - první oběť
Zdaleka ne všichni se ale chtěli podřídit a některé to stálo život. První obětí z řad pracovníků rozhlasu byl slovenský redaktor zpravodajského oddělení Pavol Donner. Dne 15. března 1939, v první den okupace, skočil z okna. Dlouholetý pracovník rozhlasu Miloslav Disman na tuto tragickou událost vzpomíná ve své knize Hovoří Praha: „Něco tmavého se mihne za oknem shora dolů. Vteřina – a ozve se temná rána. Pak několik výkřiků. – Ve chvíli, kdy první německý voják vstupoval do mramorové haly rozhlasu a zamířil k oknu před inspekcí, dopadlo za tímto oknem tělo slovenského hlasatele Pavla Donnera na betonovou dlažbu dvora. Předobrý člověk, otec několikaměsíční dcerušky, se vrhl ze šestého poschodí s přeřezanými tepnami na rukou – náš první padlý v příštím boji o československý svobodný rozhlas.“
František Kocourek - v pravdě až do konce
I další redaktoři projevovali nesouhlas s nacistickou okupací. Přímo v živém vysílání si to dovolil dr. František Kocourek, a to pomocí mystifikace v dnes již legendární reportáži z přehlídky německé branné moci na Václavském náměstí 19. března 1939. Reportér předstíral neznalost němčiny, naivitu a šifroval své skutečné smýšlení o dané situaci do umně vytvořených vět.
„Je to všechno trochu jako sen. Kdo z nás byl by si pomyslil, že uvidíme takovou přehlídku v Praze na Václavském náměstí ještě před týdnem, ještě v neděli, týden před touto nedělí.“
„Dovolte, abych se zmínil o podrobnosti čistě nevojenské. Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila od Muzea dolů k Můstku. Divila se asi tomu obrazu, který viděla pod sebou.“
Poté, co František Kocourek dále odmítl pracovat pod nacistickou diktaturou, dával naději lidem na veřejných přednáškách, kdy opět takticky naznačoval pravý smysl svých slov. Za tuto svou činnost byl nakonec v červnu 1941 zatčen a deportován do Osvětimi, kde v květnu 1942 zemřel.
Od začátku okupace na rozhlas dohlížel vrchní cenzor SS-Hauptsturmführer Wolfram von Wolmar, který jím byl do roku 1943, kdy byl z této funkce odvolán. Poté získal moc nad rozhlasem ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec - bývalý legionář, vlastenec, odpůrce Mnichovské dohody a kolaborant. Moravec cenzuroval nejen pořady novinářů, ale i projevy prezidenta Emila Háchy či členů vlády. Rovněž se v rozhlase vysílaly dvakrát týdně Moravcovy komentáře, ve kterých šířil nacistickou ideologii.
"Naslouchání zahraničních rozhlasových vysílačů jest zakázáno"
Vysílání do zahraničí na krátkých vlnách bylo omezeno na dvouhodinové vysílání v češtině. V průběhu 2. světové války se vysílalo na české území z Moskvy, Washingtonu a Londýna, kde sídlila československá exilová vláda. Poslech tohoto vysílání v Protektorátu Čechy a Morava byl stíhán vysokými tresty. Na rádiích tak musel být povinně zavěšen varovný štítek s nápisem "Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí nebo i smrtí."
Konec 2. světové války - boj o rozhlas
5. května 1945 bylo výzvou rozhlasu zahájeno Pražské povstání. Následné boje v okolí rozhlasu měly za následek řadu obětí na životech a vážné poškození budovy rozhlasu. Po válce bylo obnoveno vysílání do zahraničí na krátkých vlnách. Změny doznala výroba zpráv, které se na rozdíl od předválečné doby už nevyráběly v Československé tiskové kanceláři, ale v Československém rozhlase.
5. května 1945 ve 12 hodin a 33 minut ve vysílání rozhlasu zaznělo: "Voláme českou policii do rozhlasu, střílí se zde!"
V dalších minutách zazněla opakovaná výzva o pomoc. 12 hodin 44 minut: "Voláme všechny Čechy! Přijďte nám ihned na pomoc! Esesáci zde vraždí české lidi!"
Ve znamení ideologie
Po převzetí moci komunisty v roce 1948 byl Československý rozhlas zestátněn. Na příštích 40 let začala média v Československu sloužit "lidu a komunistické straně". V roce 1948 proběhla v Praze mezinárodní rozhlasová výstava MEVRO, kde bylo poprvé předvedeno televizní vysílání.
50. léta jsou odrazem zostřené ideologické války i technického pokroku. Československý rozhlas vysílal na dvou celonárodních okruzích - Praha a Bratislava, byly postaveny nové vysílače, vznikaly nové regionální stanice. V roce 1952 začal Československý rozhlas rušit vysílání Svobodné Evropy. Vznikla také Hlavní správa tiskového dozoru, která plnila roli cenzury. V roce 1953 začala vysílat Československá televize. Do roku 1957 bylo televizní vysílání součástí Československého rozhlasu. Počátkem 60. let bylo spuštěno FM vysílání v tzv. východní normě v pásmu 60-80 MHz na okruhu Československo II.
V 60. letech došlo k postupné politické liberalizaci, kterou československá média včetně rozhlasu hojně využívala. Období, označované jako Pražské jaro, ukončila okupace Československa vojsky Varšavského paktu 21. srpna 1968. Podobně jako v závěru druhé světové války, došlo k boji o rozhlas. Střet Pražanů a pracovníků rozhlasu se sovětskými vojáky si vyžádal kolem 15 obětí. Sovětští vojáci nakonec budovu rozhlasu obsadili, ale pracovníkům rozhlasu se do začátku září dařilo pokračovat ve vysílání z jiných objektů. Z budovy Československého rozhlasu bylo vysílání obnoveno 9. září. V následném období, označovaném jako normalizace, musely pro své politické názory z rozhlasu odejít stovky redaktorů.
V roce 1970 vznikl celonárodní okruh Hvězda, který přinášel zpravodajství 24 hodin denně. Ve stejném roce se začalo na FM vysílačích ve významnější míře vysílat stereo. V roce 1972 vznikla stanice Vltava, pokrývající území České republiky, která přinášela vážnou hudbu a literární dramatizace. Rovněž bylo zahájeno vysílání Interprogramu Radia Praha. Šlo pětihodinový hudební program, každých 15 minut přerušovaný zprávami v češtině/slovenštině, němčině, francouzštině a angličtině. Vysílání Interprogramu bylo určeno cizincům na území Československa a v sousedních státech. V 70. letech kulminovala produkce Radia Praha na krátkých vlnách. Vysílalo se v deseti jazycích 37 hodin denně.
V tomto duchu Československý rozhlas fungoval až do pádu komunistického režimu. Krátce před tím - v roce 1988 - bylo pod vlivem perestroiky ukončeno rušení zahraničních rozhlasových stanic.
Československý rozhlas po revoluci
Po sametové revoluci v listopadu 1989 se vysílání Československého rozhlasu postupně oprostilo od ideologického balastu a vrátilo se k cílům, které rozhlasu náleží: nezaujatě informovat, vzdělávat a bavit. Radio Praha znovuzavedlo původní znělku z Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka, kterou používalo od roku 1936. V roce 1990 se Československý rozhlas stal členem Evropské vysílací unie EBU. V roce 1991 byl zřízen zákonem Československý rozhlas jako veřejná instituce, nezávislá na státu a financovaná z koncesionářských poplatků. Generálního ředitele jmenuje Rada, volená parlamentem. Zákon rovněž umožnil vznik komerčních rozhlasových stanic.
Po zániku Československa 1. ledna 1993 vznikl Český rozhlas. Jeho součástí byly tři celoplošné stanice a síť regionálních studií. Mezi stanice s celonárodním dosahem patří Radiožurnál (hudebně-zpravodajská stanice), stanice Praha (rodinná stanice - naučné a zábavné pořady) a Vltava (stanice literatury a vážné hudby).
V roce 1995 začal vysílat nový celoplošný kanál Český rozhlas 6/Rádio Svobodná Evropa, zaměřený na politickou publicistiku, analýzy a komentáře. Šlo o stanici, vysílající na středních vlnách, jejíž program byl sestaven z pořadů Českého rozhlasu, českého vysílání Svobodné Evropy, BBC, Deutsche Welle a Hlasu Ameriky. Partnerské rozhlasové stanice však postupně ustoupily od spolupráce. Od roku 2002 stanice fungovala jako Český rozhlas 6 a veškerý obsah byl vyráběn v Českém rozhlase.
Český rozhlas na přelomu milénia
V roce 2000 byl uveden do provozu "studiový dům" Českého rozhlasu s moderními digitálními studii. Tím také skončila víc než půl století trvající éra magnetofonových pásů. V roce 2007 Český rozhlas zakoupil kancelářskou budovu na rohu Balbínovy a Římské ulice. Vznikl tím ucelený komplex tří budov, přístupný z Vinohradské a Římské ulice, který umožnil dlouho odkládanou rekonstrukci historické budovy rozhlasu Vinohradská 12.
Vstup do nového tisíciletí je charakterizován nástupem nových technologií. Rozhlas šíří všechny své programy vedle standardního FM/AM vysílání také digitálně prostřednictvím pozemních vysílačů (DVB-T), přes satelit, kabel, samozřejmostí je poslech přes internet a mobilní telefony. Vysílání v systému DAB je zatím v rovině testování. Vznikly čistě digitální stanice, jako je Rádio Wave pro mladé posluchače, Český rozhlas Leonardo, věnovaný popularizaci vědy, Český rozhlas D-dur, zaměřený na klasickou hudbu, a Rádio Česko, které dodávalo český program do vysílání BBC.
V roce 2011 v důsledku úsporných opatření přestalo zahraniční vysílání Radio Praha po 75 letech vysílat na krátkých vlnách a dál šíří svůj obsah především prostřednictvím internetu.
Na jaře 2013 byly zřízeny další dvě digitální stanice – Rádio Junior, určené nejmenším posluchačům, a Český rozhlas Jazz. Zároveň ukončily své vysílání Český rozhlas 6, Rádio Česko a Český rozhlas Leonardo. Ve stejné době vznikla nová stanice analytické publicistiky Český rozhlas Plus. Vysílá od 16 do 24 hodin na středních vlnách a digitálních technologiích. V období posledních několika málo let Český rozhlas začal multimedializovat svůj obsah a významně využívá fenoménu sociálních sítí.