Hanzelka a Zikmund na cestě do Nubijské pouště
Po útrapách, které legendární dvojici postihly, když si bez zlého úmyslu vyfotila muslimský pohřeb, takže strávila nekonečné hodiny vysvětlováním svého úmyslu na egyptských policejních stanicích, se konečně mohla vydat do alexandrijského přístavu. Tam na ni čekala nová Tatra.
Pokyn z pražského ředitelství Tatry zněl jasně: „Pokračujte na jedné ze tří osmiček, které leží v přístavu v Alexandrii,“ líčí cestovatelé v knize Afrika snů a skutečností. Po mnohadenním bloudění bludištěm egyptských úřadů a byrokratických předpisů se před nimi konečně otevřela brána přístavu. V zapadlém koutě jednoho ze skladišť odpočívaly tři zaprášené bedny s Tatrou 87. Trvalo však ještě půl dne, než se alespoň k jedné z nich vůbec dostali. K dalším dvěma bednám by se prokousávali nejméně další den.
V první z nich byl zabalen sériový vůz, o kterém náhoda rozhodla, že jako první, sám a bez doprovodu jiného vozu nastoupí pouť po africké souši, přepluje Atlantický oceán a bude pokračovat cestou necestou jihoamerickým kontinentem až do Mexika.
Další týden trvalo, než původně černý vůz překryla stříbrná metalíza. Start na jih se ale ještě musel o několik dní pozdržet, protože súdánské úřady hrozily karanténou na hranicích, pokud oba cestovatelé neobnoví svá očkování proti choleře − nestačilo jim ani dvojí potvrzení z Prahy. I přes toto zdržení se však jednoho říjnového slunečního jitra H + Z vydávají na svou cestu podél Rudého moře přes bývalé území Dolního a Horního Egypta.
Postupně míjí slavná místa egyptských dějin… Luxor, Théby, Karnak, slavné Údolí králů, kde teprve před 25 lety Howard Carter objevil nevyloupenou hrobku faraona Tutanchamona. V tu chvíli ale ještě netuší, jaké problémy je za nedlouho čekají. Silniční mapy Egypta v roce 1947 končily v Luxoru. Autem dolů z Káhiry se tehdy odvážil jen málokdo − silnice i železnice vedly jen do Asuánu. Pak už se rozléhala Núbijská poušť. Jediným dopravním prostředkem, který spojoval africký sever s jihem, byl nilský parník.
Hanzelka a Zikmund vyhlížejí další osud cesty
Hanzelka a Zikmund o povolení průjezdu pouští na jih žádali a urgovali súdánskou vládu již v Káhiře. Po několika týdenních intervencích se ale museli spokojit s příslibem, že telegrafickou odpověď dostanou do Asuánu. Súdánské úřady totiž povolovaly cestu mezi Wádí Halfou a Chartúmem pouze výjimečně, a to konvojům automobilů a jenom v období dešťů, tj. od října do června. Jednotlivým vozidlům se povolení nevydávalo vůbec. A navíc jezdit s kompasem na kolenou, to nebylo zvykem ani v Egyptě, natož v Súdánu.
I proto ztratili šest dlouhých dní v Asuánu. Jednáním s egyptskými úřady, telegrafováním, vysvětlováním, dokazováním, přesvědčováním, dalším telegrafováním, čekáním… Vedoucí administrativy v Horním Egyptě nechtěl o pokračování cesty ani slyšet. Potřebné povolení, které mělo na oba v Asuánu čekat, tam nebylo. Podle sdělení vrchního úředníka ho vydává jedině káhirské ministerstvo války. Ale existovala naděje, že cestu by mohl povolit velitel pohraniční stráže v Šellál − osamělé pevnůstce s kanceláří celního úřadu několik kilometrů za Asuánem. Vydávají se tedy tam.
Velitel o nich již ví. Na jejich žádost, že chtějí provést zatěžkávací zkoušku v poušti, odpovídá: nepřipadá v úvahu. Nedávno tam zahynuly dvě výpravy. A oni jsou navíc sami. Po dlouhém rozhovoru se kapitán pohraniční stráže odmlčel. Nakonec souhlasil, ale stanovil si tři podmínky. Opatří si doprovodný vůz aoba vozy se mu musí v poušti předvést. Dohoda byla uzavřena.
Odpoledne přišel kapitán s neznámým mužem. Byl to ten člověk, který s Hanzelkou a Zikmundem měl jet do pouště. Nastalo dlouhé smlouvání, jak bylo a je v Egyptě zvykem. Poté následovala zkouška, co Tatra v poušti umí. Uspěli… Hned odpoledne šel telegram do Káhiry na ministerstvo války, aby bylo uděleno povolení k průjezdu pouště.
Třetího dne ráno bylo v pevnůstce Šellál živo. Plukovník s pobočníkem se dlouho arabsky radili a poté začala podat otázka za otázkou. K oběma cestovatelům se vybíral průvodce, který měl převzít zodpovědnost za vedení výpravy do Wádí Halfy. Byl vybrán ten, který dokázal z paměti vyjmenovat všechny orientační body na západním břehu Nilu na vzdálenost přes 300 kilometrů. Následně si pro něj museli vyžádat potvrzení, že proti němu není z bezpečnostních a celních důvodů námitek, aby dostal propustku do Súdánu.
Menší problém nastal tehdy, když si Hanzelka a Zikmund chtěli obkreslit nástěnnou mapu, aby měli kontrolu hlavních orientačních bodů. Plukovník nechtěl povolit. Tvrdil, že je to vojenská mapa. Mapa, která má měřítko jedna ku pěti stům tisícům, tedy jeden centimetr rovná se pěti kilometrům? Cestovatelé argumentovali, až plukovník svolil.
Čtvrtého dne svého pobytu v Asuánu se konečně dočkali telegramu z Káhiry, který jim povoloval cestu pouští. Další dva dny trvalo, než si obstarali zbytek byrokratických záležitostí a především zásoby benzínu. Nemohli počítat s tím, že palivo seženou na cestě dlouhou a vyprahlou Núbijskou pouští.
V pátek dne 24. října 1947, po několika hodinách čekání na velitele, než se vrátil z bohoslužeb, další hodině fotografování, formalit a moudrých rad, mohla Tatra konečně vyrazit směrem do Wádí Halfy a dále na jih do Súdánu.