Gorily v Bwindi - 2. část
Na cestě za gorilí skupinou Mubare Naše cesta započala brzy ráno v Entebbe, kde nás řidič pohodlné dodávky vyzvedl v hotelu. Projížděli jsme poměrně hustě zalidněnou pahorkatou krajinou směrem od Viktoriina jezera na severozápad po vesměs velmi špatně udržovaných asfaltových silnicích a cestách. Není divu, že jsme na místo určení dorazili značně utrmácení a vyklepaní až kolem šesté hodiny večer.
Následovalo rychlé ubytování před blížícím se koncem dne, protože většina bungalovů a stanů nebyla vybavena elektřinou. Pod stylovým přístřeškem s výhledem do džungle byl připraven prostřený stůl a samoobslužný servis s kávou a čajem. Poté jsme dostali pestrou a dobrou večeři. Příchozí byli rozděleni na skupiny a každé připadl průvodce na cestu za gorilami. Všichni dostali instrukce týkající se ranního vstávání a odjezdu. První skupina vyrazila po snídani druhého dne již v 7 hodin ráno. Jak se následně ukázalo, čím dříve vyrazila, tím později se vrátila. Druhá skupina, do níž jsem byla po delších debatách přiřazena (drobným problémem bylo rozdělit 15 účastníků na polovinu), vyrážela až v 8 hodin. Již kolem půl deváté jsme všichni seděli v informačním bungalovu. Zde proběhla instruktáž o životě goril a způsobu jejich pozorování za pomoci videa, u něhož pouze drobné závaží na knoflíku přehrávače ovlivňovalo, zda uvidíme i obraz. Závaží ale vytrvale opouštělo správnou polohu. Tak jsme asi v polovině sledování jinak velmi kvalitního filmu vzdali a byli jsme informováni ústně. Průvodce nám ukázal souhrnnou fotografii všech goril z tlupy, za níž jsme se hodlali vypravit a dozvěděli jsme se, že se tlupa jmenuje Mubare a že je nejstarší gorilí rodinou, která byla turistům ukazována již v roce 1993. Vede ji již pokračovatel někdejšího Mubareho rodu Ruhondeza, což v překladu znamená "Ten, co spí sám". Jeho tlupa má 7 členů, a tvoří ji kromě vůdčího stříbrohřbetého samce Ruhondeza ještě černohřbetý samec Wagaba, dvě dospělé samice Kashongo a Kashudwe a tři mláďata, z nichž nejmladší je jen 6 měsíců staré.
Zastrčili jsme si povinně konce nohavic do ponožek, abychom byli správně vybaveni na cestu pralesem, celá skupina se vyfotografovala a nasedli jsme do dodávky důvěrně známé z předchozího dne. Zanedlouho jsme dojeli pod svah jednoho z kopců. Naši průvodci nám slibovali, že vyjdeme jeden kopec, pak ho slezeme a na dalším bychom měli potkat gorily. Také nás varovali, že šance, že zvířata najdeme je asi 50 %, což se ukázalo být spíše řečnickým bonmotem zvyšujícím napětí, očekávání a naděje. Mohli jsme si za poplatek najmout nosiče batohu, což většina z nás velmi ráda udělala. Byli jsme vybaveni holemi, důležitou oporou v chůzi do svahu, a vyrazili jsme kolem domorodých domů napříč banánovou plantáží. Minuli jsme políčko kávovníků a dorazili k malebnému poli čaje. Další desítky metrů nás ve svahu doprovázely banánovníky. Pak se pěšina ještě zúžila a svah přidal na strmosti. Logicky jsme výrazně zpomalili. Uklidňovalo nás, že náš průvodce měl v ruce vysílačku a již pod svahem mluvil s kolegy na svahu, kteří v předstihu mohli gorily vyhledat a vlastně na nás již čekali. Po výstupu, který netrval ani hodinu, nám potichu sdělili, že si máme vzít od nosičů potřebné fotografické vybavení, protože gorily jsou před námi. Tam jsme také potkali 3 strážce goril vyzbrojené kalašnikovy, kteří vysílačkou udali svou polohu na začátku našeho výstupu. Nosiči a strážci zůstali stát a naše malá skupinka následovala dva průvodce stále vzhůru.
Asi 20 metrů od nás stála uprostřed cesty dospělá samice gorily Kashundwe. Zjevně mazák skupiny, protože ani náhodou neudržovala "předepsaný odstup" 7 metrů od lidí. Začaly cvakat spouště fotoaparátů a gorilí dáma, která se nápadně podobala velké černé chlupaté kouli, byla zjevně naším seskupením pobavena. Oči a rty zářily také našim dvěma ugandským průvodcům, kteří byli na svou gorilí přítelkyni velmi pyšní. Na našich tvářích se usadily blažené úsměvy. Mluvíce co nejtišeji jsme se postupně střídali, fakticky jsme stáli ve frontě, protože cestička byla tak úzká, že vpředu mohl být jen jeden. Sedali jsme si na zem před gorilí samičku a s větším či menším úspěchem se navzájem fotografovali. Jako první se před ní skrčil Marek. Měl na sobě bílé tričko a foťák na černém opasku přes rameno. Než jsme se nadáli, Kashundwe k němu popošla a položila mu ruku kolem ramene. Marek zkoprněl. Jak se z rozboru pořízené fotodokumentace ukázalo, gorilí samice přitom stihla ukazováčkem ohmatat černý pásek fotoaparátu, a jakmile od Marka poodešla, tak si k prstu přičichla, aby prozkoumala, co bylo to černé. Není tedy jasné, zda objetí bylo přivítáním nových turistů, nebo prostě jen finta, jak si sáhnout na pásek. Byl to však úžasný zážitek a přesvědčil nás všechny o vznešenosti horských goril. Pak si Kashudwe lehla na záda, tvářila se neuvěřitelně bezelstně a nechala nás po řadě před sebou pózovat a fotografovat. Pak se zvedla a jako když mávne proutkem se za ní uzavřela bylinná vegetace pod cestičkou. To už ale průvodci tichým hlasem informovali, že za ní jde černohřbetý samec.
Paní RNDr.Dana Holečková měla štěstí poznat celou gorilí skupinu Mubare. S jejími dalšími členy se setkáte v závěrečné části vyprávění, která vyjde 22. července.
