Gorily a voda
Jaký je vztah goril (a velkých lidoopů obecně) k vodě? Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď, uvědomuji si to zvlášť po zhlédnutí záběrů našeho štábu z Dzanga Sangha. Je ovšem pravda, že lidoopi velkou vodu "nemusí", stejně tak jako většina "suchozemských" lidí.
Lidoopi totiž neumějí, na rozdíl od třeba od makaků, plavat. Takoví makakové nejenom výborně plavou, ale jsou schopni se potápět a vyhledávat potravu pod vodou.
Protože lidoopi neplavou, v chovných zařízeních a zoologických zahradách bývá často využívána voda jako bariéra místo mříží. Vypadá to hezky a spolehlivě udrží gorily, šimpanze nebo orangutany na určitém prostoru. Má to ale svoje ALE. Sice zvířata přes takový vodní příkop neutíkají, zvlášť je-li výběh ještě jištěn elektrickým ohradníkem. Bohužel se ale občas stává, že lidoop do vody spadne nebo skočí. Všichni si jistě pamatujeme jak se malá Moja topila v příkopu a nebýt duchapřítomnosti ošetřovatele Marka Ždánského, mohlo to skončit tragicky. Například v jedné holandské zoo, v Zoo Arnhem, byli po úmrtí dominantního samce ve skupině šimpanzů ostatní samci navzájem hodně agresivní; jeden z nich nakonec zaujal pozici alfa jedince. Při jedné rvačce honili dominantní samci po výběhu podřízeného samce, který v panice skočil do vodního příkopu. Utonul velice rychle, ošetřovatelé ho nestačili zachránit. Než štáb, který situaci natáčel, stačil doběhnout za ošetřovatelem, bylo již pozdě. Také v jedné americké zoo šimpanz uklouzl na břehu a spadl do příkopu. Začal se topit, a při tom omdléval. Protože v takových situacích se šimpanzi nesnaží nějak vyplavat, většinou rychle klesají ke dnu, takže samec omdlel už po několika okamžicích a mnoho nechybělo, aby se utopil. V tom okamžiku ale skočil jeden z návštěvníků zahrady do příkopu a vytáhl ho zpět na zem, pak ale musel sám co nejrychleji na druhý břeh k ostatním návštěvníkům, aby mu další šimpanzi neublížili. Zdá se, že gorily jsou takových případech méně agresivní, ošetřovatele v pražské zoo nijak nenapadly, i když i tam bylo zřejmé napětí a možná mnoho nechybělo, aby Richard zaútočil.
Tyto historky jsou až hrůzostrašné, existují ale také opačné příklady - viděla jsem mnohokrát v Zoo Apeldoorn v Holandsku, jak gorily využívají vodní příkop ke hrám. Dělají velice rády rukou ve vodě vlnobití nebo stříkají vodu okolo. Nejvíce aktivní byly, když pršelo. My jsme se choulili do pláštěnek a chránili videokameru před deštěm, gorily se ale moc před deštěm neschovávaly, občas si sebraly ze srsti vodu do dlaně a vypily ji. Pouze samice se snažily nějak ochránit před deštěm ta nejmenší mláďata, skrývaly je před deštěm v náručí. Stačí se podívat do pavilonu v pražské zoo jak rády mají samice vodu, i Moja nejenom chytá kapky deště do pusy, ale celá se namočí vodou z pítka. Však proto blokuje dřevitkou i fotobuňku, to aby voda tekla stále.
V přírodě v období dešťů existují místa, kde se voda drží nějakou dobu a neodtéká. Proto šimpanzi i gorily musejí čas od času přes takovou vodu přejít. Nakonec první pozorování použití nástrojů gorilami jsou spojená s vodou - gorila zkoušela hloubku tůně klackem a brodila se přes vodu za pomoci dřevěné hole. Občas jsou v místech, kde je vody dost, pozorovány gorily, jak sedí ve vodě skoro popás. Vytrhují rostliny okolo a smývají zeminu z kořínků přímo ve vodě před sebou. Šimpanzi v Kongu jsou v období záplav schopni přejít vodu, i když jim dosahuje skoro po prsa. Přitom mají vysoko zdvižené ruce, aby si udrželi rovnováhu. Samice orangutanů na Borneu, které se chystají přejít přes řeku se silným proudem, zabodnou doprostřed řeky velkou hůl, za kterou se pak drží, když řeku přecházejí. Mládě v takovém případě sedí matce skoro na hlavě a dostane se tak na druhý břeh suchou nohou. Občas orangutani ukradnou domorodcům loďku, a nechají se unášet proudem na druhý břeh. V období sucha, když hladiny řek nejsou tak vysoko, i gorily překročí potok, aniž by se nějak evidentně vody bály. Potvrzují to i záběru štábu Odhalení z rezervace Dzanga Sangha.
