Geniální vynálezce ze západočeské vísky: Ludvík Očenášek
Jsou vynálezci, kteří se zavrtají do jednoho oboru a vrtají se v něm celá desetiletí. A pak jsou ti, kteří něco sestrojí a hned už je to táhne jinam. Do druhé skupiny patřil i Ludvík Očenášek. Zvědavost mu nedala spát – díky ní a své invenci se stal průkopníkem raketové techniky. Díky ní za první světové války odposlouchával linku Ústředních mocností a díky ní už jako starý pán bojoval na barikádách ve válce druhé. Tento měsíc by oslavil 145 let.
Těžko říct, co se malému Ludvíkovi honilo hlavou, když chodil přes les na základku v Dolní Bělé. Dá se ale předpokládat, že čerstvý vzduch západočeských lesů probouzel jeho technickou invenci: „Už jako malý kluk dělal různé (fyzikální) přístroje, asi ve třetí třídě sestrojil dětský kolotoč a své spolužáky pouštěl povozit za pytlík třešní,“ líčí zástupce ředitelky dolnobělské školy Jaroslav Bican, který se systematicky věnuje popularizaci Očenáškova odkazu.
Ludvík Očenášek (4. 8. 1872 – 10. 8. 1949) se později vyučil elektromechanikem a v Praze také vystudoval průmyslovku a techniku. Získával praxi jako pomocný konstruktér, aby se osamostatnil a malou dílnu přetvořil v továrnu pro 150 dělníků. Vesměs sám či se svým týmem sestrojil nebo vylepšil řadu fyzikálních a elektrických přístrojů – na svém kontě má zlepšováků a vynálezů asi sedmdesát.
„Kdybychom se je pokusili seřadit v čase, jak je tvořil… by to byl monocykl, hvězdicový letecký motor, letadlo vlastní konstrukce, vzdušné torpédo, rakety, hydrodynamické čluny, raketové zbraně, podzemní reproduktory, přístroje pro farmaceutické továrny…“ vypočítává Jaroslav Bican a jako zajímavost zmiňuje poslední Očenáškův patent, tlumiče na střelné zbraně, který byl uznán dva dny po vynálezcově smrti.
Self made man
Všestranný vynálezce chrlil jeden výtvor za druhým a získával si renomé i za hranicemi své vlasti. „… pan Ludvík Očenášek nám představuje motor, který si právem zasluhuje pozornost znalců, je to motor výbušný, otáčivý, váží 75 kilogramů, má sílu 12 koní, vydá 1000 otoček za minutu,“ vychvaloval konstruktéra v roce 1908 francouzský tisk. časopis Encyklopedie contemporain neopomenul zdůraznit, že Očenáškovi se povedl mistrovský kousek, po kterém tamní konstruktéři letectví léta bažili: Jeho motor byl ultralehký, ale zároveň neobyčejně pevný. Byl proto patentován v řadě evropských zemí.
Dolnobělský rodák, sokol a vlastenec, se zkrátka vypracoval: „Chtěl být vždycky první, nejdříve ohmatat, potom postupně osedlat tohle nové technické století…,“ svědčí Milada Očenášková, co jejího otce pohánělo. Byl v tom kumšt a byl v tom stále i kus obyčejné chlapecké radosti i kus objevitelského třeštění. „Když jednou se tatínek řítil s kopce na svém monocyklu, nešlo to moc zastavit, a teďkon přes tu cestu šel pohřeb a tatínek s hrůzou… zahnul nalevo, tam viděl otevřený vrata od stodoly a vzadu hromadu hnoje. No, tak zkrátka tam vjel a převrátil se do té hromady…“ líčí Očenášková úsměvnou historku. Šlapající jezdec se uvnitř obřího kola pořádně nadřel, aby jakžtakž udržel rovnováhu, ale faktem je, že „jeden nadšenec sestrojil repliku a skutečně to funguje,“ připomíná popularizátor Jaroslav Bican.
A jelo se dál… úsporná elektrická lampa, letadlo s největším rozpětím křídel v rakouskouherské monarchii, testování člunu s reaktivním pohonem na řece Berounce i odpal vlastní raket na Bílé hoře. „Bylo to 2. března 1930, odpálil jich deset a pouze jedna se při tom roztrhla,“ připomíná Bican s odkazem na dobový filmový dokument.
Celebrita s pohaslou slávou
Ludvík Očenášek nebyl jen populárním vynálezcem spektakulárních experimentů. Byl zároveň patriotem, který se neváhal zapojit, když jeho země prožívala běsy obou světových válek. Za té první usilovně pátral po vedení telefonní linky, která spojovala nepřátelská ministerstva války Ústředních mocností ve Vídni, Berlíně a Budapešti. Podařilo se mu to po třech měsících noční práce. Když je našel, svedl vedení linky po větvích hrušky do podzemního kabelu, který nasměroval do přízemí svého domku v usedlosti na smíchovské Demartince. Po vzniku Československa ho za to ocenil prezident Tomáš Garrigue Masaryk Československou revoluční medailí. Ostatně byl to právě Prezident Osvoboditel, který Očenáška neváhal pohostit na Hradě odpoledním čajem.
Nepřekvapí, že Ludvík Očenášek projevil svoji odvahu i za Pražského povstání, kdy v revolučních dnech pomáhal stavět barikády u Československého rozhlasu a tam také bojoval. Mimochodem, bylo mu tehdy 75 let a zbývaly mu zhruba dva roky života.
Ludvík Očenášek patřil mezi prvorepublikové celebrity svého druhu. „Na jeho počest byly pořádány oslavy, průvody, psány básně, byl přítomen odhalování vlastní pamětní desky…,“ připomíná v rozhlasovém pásmu Ivo Budil. „A přece, komu dnes jeho jméno něco řekne?“ ptá se hořce? Co se zápisu do dějin týká, měl cimrmanovsky roztěkaný vynálezce štěstí málo: „Byl Sokol, byl věřící, byl pan továrník, a to minulému režimu prostě neimponovalo a pak měl velikánskou smůlu, protože tvořil letadlo, to se zničilo, a když chtěl stavět nové, přišla první světová válka. Stavěl rakety, hydrodynamické čluny, přišla druhá světová válka… takže řekl bych, že se mu v tom vysloveně lepila smůla na paty…“ konstatuje Jaroslav Bican.
Očenášek se vrací do naší paměti až po roce 1989. V jeho milovaném dolnobělském kraji se o to vytrvale snaží spolek Přeskopec, například naučnou stezkou po průkopníkových stopách.