František Pavlíček

V životě Františka Pavlíčka měly rozhodující slovo Múzy. Jeho autorským debutem byla rozhlasová hra, kterou napsal ještě za studií na gymnáziu a magický svět rozhlasu potom provázel Františka Pavlíčka (20.11.1923) v mnoha podobách celý život, jako dramaturga, dramatika a na začátku devadesátých let jeden rok i ve funkci ústředního ředitele tehdy ještě Československého rozhlasu. I přes všechny početné tvůrčí aktivity Františka Pavlíčka patří jeho jméno, alespoň mezi zasvěcenými diváky, především asi jednak k dějinám Vinohradského divadla a později mezi osobnosti, které se svými názory a z nich tedy i přímo vyplývajícím podpisem dokumentu 2000 slov nebo Charty 77 - postavily na stranu věrnosti poznané pravdě. Ačkoliv František Pavlíček sám sebe vidí spíš jako člověka plachého, váhavého, někdy až přecitlivělého dobráka, jeho vinohradští herci z klubu hereckých dobráků mu říkali Vlčáku. Jestliže tak, musel to ale být v té době asi vlčák s dobrým srdcem, které dokázalo pochopit divadlo v celé jeho šíři s diváky, zákulisím i citlivou a někdy tak nevyrovnanou hereckou duši. Společným úsilím dr. Pavlíčka a jeho kolegů se v druhé polovině šededsátých let do bývalého armádního divadla vrátily zpátky přemýšlivá dramaturgie, pochybnosti i hledání pravého významu slov umění a divadlo. Společně s dramaturgyní Helenou Šimáčkovou sázel František Pavlíček jako ředitel Vinohradského divadla především na herce a do souboru Vinohradského divadla např. přivedl, a pro divadlo jako charakterního herce objevil, do té doby prý spíš pochybného kabaretiéra Miloše Kopeckého...

Jako filmový scénarista zůstává František Pavlíček v paměti paradoxně především díky filmům, ve kterých po roce 1970 nesmělo být uvedeno jeho jméno. Herci ani diváci proto často nevěděli, kdo je skutečným autorem nebo spoluautorem scénáře dvoudílné televizní adaptace Babičky Boženy Němcové nebo lyrického filmového přepisu pohádky Tři oříšky pro Popelku. Myslím ale, že to skutečné a jednou provždy nezpochybnitelné absolutorium v oboru filmového scénaře získal František Pavlíček už v polovině šedesátých let při spolupráci na Vláčilově Markétě Lazarové. Je to po všech stránkách vyjímečné a monumentální dílo, které překračuje obvyklý rámec obrazového přepisu literární předlohy. Ani Vančurův román oběma Františkům - Vláčilovi i Pavlíčkovi nestačil a je proto ještě bohatší o další motivy převzaté z Obrazů z dějin národa českého, všímá si bohatosti základů filmové Markéty Lazarové tehdejší kritika. Autoři nechtěli ilustrovat, scénář byl proto zajímavou ukázkou moderní alchymie, v níž se jedno umělecké skupenství mění v druhé a z níž nikdo nevychází poražen - ani literatura ani film. Markéta Lazarová i po letech jen potvrzuje, co je pro scénaristickou práci Františka Pavlíčka tak příznačné - to je důkladná a pečlivá práce s jazykem s ohledem na dobu, místo a okolnosti děje vybraného příběhu, je to schopnost psát role přesně na tělo pro vybrané herecké představitele, ale je to i Pavlíčkův smysl pro vizuální představivost, který zůstává citlivým služebníkem jeho příběhů podle stylu vybraného média, ať už je to divadelní hra, film nebo scénář rozhlasové pohádky. Dbát o slušnost není neslušné - říká na okraj dnešní doby spisovatel a dramatik František Pavlíček, který 20. listopadu oslavuje sedmdesáté sedmé narozeniny.

ČRo 2 - Praha, Dobré jitro, po - pá 7.35