„Exhumace je neskonalé vydírání,“ bránil se Jiří Palach
Když student Jan Palach provedl 16. 1. 1969 svůj radikální protest a o tři dny nato zemřel, stal se jeho hrob místem nepřetržité piety. I poté, kdy ho Státní bezpečnost zlikvidovala. Svědčí o tom vzpomínky bratra Jiřího. Archiv ČRo uchovává jeho svědectví i řadu unikátních dobových nahrávek, které zachycují odezvu sebeupálení.
„Maminka dostala pozvánku, aby se dostavila na Národní výbor k projednání bratrovy exhumace,“ vzpomíná Jiří Palach v rozhlasovém dokumentu Můj bratr Jan. Přivítal je tam arogantní pracovník úřadu, který záměr lživě zdůvodňoval tím, že hrob neodpovídá hygienickým předpisům, protože na něm zahnívají květiny. „Říkali jsme jim, že s tím v žádném případě nesouhlasíme. Ale oni: jestli nebudete souhlasit, bude exhumace nařízena soudně, a vy nebudete vědět, kde svého syna, svého bratra máte,“ líčí.
Pod pohrůžkou vhození ostatků do hromadného hrobu nakonec Palachovi souhlasili. „Maminka z toho byla úplně otřesená… Říkala mi, nepřežila bych, kdybych se nemohla jít k Jendovu hrobu pomodlit,“ připomíná Jiří. Jeho svědectvím tak dokument Můj bratr Jan naráží na jeden z nejtemnějších momentů šikany, kterou se Státní bezpečnost rodině mstila. Dne 22. října 1973 její příslušníci exhumovaly ostatky uložené na Olšanských hřbitovech a zpopelnily je ve Strašnickém krematoriu.
Jiří Palach (vpředu) podpírá svoji matku Libuši Palachovou v čele pohřebního průvodu 25. ledna 1969 (foto Post Bellum)
„Potom nám poslali zprávu, že si máme urnu vyzvednout. Tak jsme ji měli nějaký čas doma, uložit nám ji povolili až téměř po půl roce,“ připomíná Jiří Palach březen 1974, kdy ji konečně mohli umístit do urnového háje Všetat u Mělníka. V místě, kde Jan se svojí rodinou žil a odkud odjel 16. ledna 1969 brzo ráno do Prahy, aby odpoledne udělal ze svého těla protestní živou pochodeň. Na původním místě posledního odpočinku byl sice zřízen fiktivní hrob, lidé tam ale dále nosili květiny a zapalovali svíčky. Chodili vzdát úctu studentu, který se dle svých slov rozhodl vyburcovat společnost z letargie, do které se začala propadat po srpnové invazi.
Záznamy v Archivu ČRo
Palachovi se věnuje i několik dalších rozhlasových dokumentů – v poslední době Na okraji beznaděje či Do Říma za Janem Palachem. Archiv ČRo ale uchovává zároveň vzpomínky jeho spolužáků či vzpomínky muže, který studenta hasil. Vedle bezprostředních dobových zpráv Československého rozhlasu nechybí ani projev děkana Palachovy Filosofické fakulty den před slavnostním pohřbem v Karolinu, chápavý i odmítavý projev prezidenta Ludvíka Svobody či úvaha spisovatelky Evy Kantůrkové O etice Palachova činu.