Encyklopedie světových náboženství

Možná knize hned na počátku chybí vymezující formule, autorská vize, která by poukázala na to, podle jakých měřítek a v jakém rozsahu se zde o jednotlivých světových náboženstvích jedná. První kapitola, nazvaná "Hledání smyslu", uvádí čtenáře přímo "do děje". Protože autor postupuje "tradiční cestou", je obsah snadno srozumitelný i přesto, že mírně rozkolísaný začátek přijetí textu trochu znejistí.

I když smyslem úvodní části nepochybně bylo vymezení prostoru a poukaz na existující kontinuitu náboženského smýšlení, působí tato poněkud letmým dojmem. Autorovou ambicí zřejmě nebylo vytvořit jen prostý heslář, jistě chtěl jednotlivé systémy představit v živé souvislosti s lidskou kulturou, ale to se mu dostatečně podařilo v hlavní části knihy.

Nejdříve je tedy náboženství vymezeno obecně, jako přirozený jev a potřeba, která "pomáhá mnoha lidem najít smysl života, stává se jim zdrojem pomoci a posily". Že jde o "úkaz" člověku odnepaměti vlastní vyplývá z následujícího historického úvodu. V něm se hovoří o nejstarších civilizacích, zhruba jsou představeni bohové Egypta, starověkého Řecka a Říma i tzv. původní náboženství dávných obyvatel např. Afriky, Indonésie či Nového Zélandu. Zásadní část této encyklopedie - přičemž je třeba mít na vědomí, že autor neprezentuje ani tak soubor faktů, ale více usiluje o to, aby "představil příběh" - je věnována jednotlivým systémům. Nejdříve monoteistickým - judaismus, křesťanství, islám; dále východním náboženstvím - zoroastrismus, hinduismus, buddhismus, džinismus, sikhismus. Následuje zmínka o náboženství v Číně: konfucianismus, taoismus a v Japonsku: šintoismus. V závěru je připomínka nových hnutí křesťanských: mormoni, adventisté, Svědkové Jehovovi i náboženských: např. Církev sjednocení, Haré Kršna.

Jak bylo naznačeno, David Self svoji "Encyklopedii světových náboženství" vystavěl jako vyprávění, přičemž ohled je evidentně brán na spojení daného náboženského systému s běžným životem. Nebo, lépe řečeno, promítání se lidského života do náboženství v jeho projevu svátečním, oslavném, ale i v každodenním "provozu". Je to postup velmi sympatický a danému tématu přívětivý. Pozvolna, s oporou množství ilustračních fotografií, s nenásilnou výbavou potřebných dat, díky převyprávěným úryvkům ze svatých knih, se dozvídáme specifika jednotlivých náboženství, seznamujeme se s významnými postavami a zásadními svátky.

Každé náboženství je uvedeno ve své svébytnosti, v domovině, v místech s nejsilnějším zastoupením. Vzájemné odlišnosti vyznávání a slavení si musí porovnat čtenář sám. O konfliktech se dozví až v závěru knihy, v kratičké a velmi schematické kapitole "Náboženské konflikty". V celku však kniha nikoho neprotěžuje, zdůrazňuje živé a přitažlivé momenty.

"Encyklopedie světových náboženství" Davida Selfa není příručkou, z níž by bylo možné charakter a osobitost jednotlivých náboženství do hloubky nastudovat. Využívá potřebné redukce a nevybízí ke komparaci. Pro to je třeba dohledat erudovanější knihy. Tato je jistě vhodná pro úvodní seznámení, možná určena spíš mládeži, jistě laickým zájemcům. Je spolehlivým přehledem, encyklopedickým souhrnem, souborem základních znalostí.

David Self, Encyklopedie světových náboženství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2009, překlad: Monika Kršková, str. 128.