Eduard Kohout
25. října roku 2011 uplyne už 35 let od úmrtí jednoho z nejvýraznějších představitelů slavné předválečné generace herců Národního divadla Eduarda Kohouta.
Eduard Kohout (6. března 1889 České Budějovice – 25. října 1976 Praha) patřil k hercům, kteří nedávali příliš snadno nahlédnout do svého soukromí. Teprve ke konci svého relativně dlouhého a umělecky nesmírně plodného života natočil v rozhlase několik pořadů, v nichž vzpomínal na počátky své herecké dráhy.
V úryvku jednoho z nich uslyšíte hercovy nostalgické vzpomínky na dobu nejrannějšího dětství, které prožil v Českých Budějovicích.
Eduard Kohout - vzpomínka na dětství
Kohoutův herecký životopis nese všechny znaky romantického příběhu, v němž jako počáteční odrazový můstek nechybí mladické sběhnutí ke kočovnému divadlu. V roce 1906 bylo Kohoutovi pouhých sedmnáct let. Nastoupil tehdy u herecké společnosti ředitelky Šípkové v Čáslavi, později u společnosti Zöllnerovy na Kladně, vzápětí pak u společnosti Tuttrovy v západních Čechách. Zde se osobně setkal s velkým Eduardem Vojanem a odtud pak vedly jeho kroky do divadelní kanceláře slavného Vendelína Budila v plzeňského divadle. Po několika sezónách odchází Eduard Kohout za dalším angažmá z Plzně do Prahy. Bylo to v roce 1912, zde se potkává s režisérem Karlem Hugo Hilarem. Setkání s Hilarem bylo pro Kohoutovo herectví zřejmě rozhodující. Po několika sezónách z Vinohrad odcházejí oba - nejprve Kohout, o něco později i Hilar – do Národního divadla.
V Národním divadle dostal Kohout postupně příležitosti vystoupit v největších rolích světového dramatického repertoáru. Dokázal velkým tragickým postavám Shakespearovým (především Hamlet) a Sofoklovým (Oidipus) vtisknout pečeť rozervanosti a nezakotvenosti, charakteristické pro tehdejší mladou generaci. Na scéně Národního divadla vytvořil přes sto postav světového i českého dramatu.
Kohoutův Hamlet, uvedený na Národním divadle v režii Hilarově v roce 1926, byl činem skutečně generačním. V jeho bolesti a úzkostech byly obsaženy pocity generace, která dozrávala a ztrácela své iluze v období první světové války. Všechna její zklamání, ale současně i naděje. „To je právě klad Kohoutova založení, že stále slyšíš z jeho smutkem zamžených slov bytostnou zrovna touhu po plném, slunném vyžití života, jež mu je odepřeno…“, napsal tehdy kritik Josef Träger.
Být či nebýt - část monologu ze hry Hamlet
Eduard Kohout si uchoval ve svém projevu až do vysokého věku charakteristické tóny vzdoru a fanfarónství, současně nostalgie a smutku. Jako v malém krystalu se tyto prvky Kohoutova umění zrcadlí v jeho interpretaci starofrancouzské balady O tamborovi.
Píseň o tamborovi - Eduard Kohout