Ecce Homo - Světový den mateřského jazyka

21. únor 2011

Stále nám v tom shonu uniká, dnešní svátek mateřského jazyka. Ano, právě dnešek byl v roce 1999 vyhlášen jako Světový den mateřského jazyka.

UNESCO tak vyslalo varovný signál, že si čím dál tím méně vážíme toho, co máme a oč bychom mohli velmi snadno a rychle přijít. Ve světě se používá na 6000 jazyků. Uvádí se, že pětadevadesáti procenty z nich hovoří pouze 4 % obyvatel Země a zajištění, aby tyto minoritní jazyky mohly nadále existovat vedle hlavních mezinárodních komunikačních jazyků, je výzvou pro zhruba 200 zemí na celém světě.

Jazyky totiž slouží nejen ke komunikaci, ale jsou také důležitým prostředkem k vyjádření národní kultury a identity. Jazyky jsou tedy velmi křehkými poklady lidstva. Tisícům z nich hrozí zánik a během několika generací může až 50 % jazyků zcela vymizet. Zanikání celých jazykových systémů je totiž v současnosti stále rychlejší, v současné době mizí nenávratně asi dva jazyky za měsíc. Jen necelé jedné čtvrtině jazyků se učí ve školách, jsou používány na internetu nebo ve sdělovacích prostředcích. Mluvčí malých jazyků z praktických důvodů přebírají postupně cizí jazyk silnější populace, který jim umožňuje jednat s úřady, studovat či sledovat média. Mezinárodní den mateřského jazyka by měl přispět ke zvýšení povědomí mezi lidmi o významu jazyků jako součásti společného dědictví lidstva. Cílem je chránit jazykovou různorodost světa a snažit se zamezit zániku malých jazyků.

Našemu mateřskému jazyku sice zánik v dohledné době nehrozí, ale určitě prochází dynamickým vývojem. Spolu s tím však svůj mateřský jazyk vnímáme také jako něco, co jsme se v útlém mládí naučili stejně snadno jako třeba chodit nebo si zavazovat tkaničky u bot. Jeho existence a fungování jsou pro nás stejně samozřejmé jako to, že dýcháme a žijeme.

Chápeme ho jako něco, co nám bylo předem jako hotové a definitivní dáno, co zcela automaticky patří a bude patřit k našemu vybavení, aniž bychom tomu museli věnovat zvláštní pozornost. Přitom řada z nás hovoří češtinou, za niž by se Karel Čapek styděl až do morku kostí. On totiž řekl: „Tisíciletá minulost protéká každým slovem. Děláme něco velkolepě starého a historického, když mluvíme česky. ... Vědomí nás všech myslí týmiž slovy. Je to, jako by to bylo jedno vědomí ve všech těch paličatých hlavách. …Řeč je duše a vědomí národa.“ Naši politici a novináři na to však kašlou a ke svému rodnému jazyku se chovají jako Fritzl k dceři. Přitom si neuvědomují, že nám toho jinak už příliš mnoho k hrdosti nenechali.

Světový den mateřského jazyka nebyl vyhlášen kvůli češtině, ale nepochybně také pro ni. Vybrán byl podle událostí, jejichž 60. výročí si připomene za rok. V roce 1952 vypukly v Pákistánu nepokoje, neboť se vláda pokusila násilně potlačit hnutí za bengálský jazyk. Oficiálním jazykem země byla zvolen urdština, jako druhý stále fungovala angličtina a tolerovala se hindština.

Ačkoliv bengálština je významným jazykem regionu a 230 milionů mluvčích ji činí 5. až 6. nejužívanějším světovým jazykem, nebyla povolena. Bengálština totiž vzhledem ke své dlouhé a rozvinuté tradici zachovávala kulturní spojení pákistánsko-indické, jež nebylo žádoucí. Silný smysl pro identitu bengálsky hovořícího lidu v Pákistánu vedl k založení hnutí za bengálský jazyk a právě při jeho brutálním potlačování dne 21. února 1952 zahynulo devět obhájců jazyka.

Proto byl následně tento den vyhlášen mezinárodním Dnem mateřského jazyka. My za češtinu zatím umírat nemusíme, ale někdy je k umření to, co slyšíme z úst rodilých mluvčích. Nezapomínejme, že pojem „kultura“ pochází z latinského „colere“, tedy „pěstovat“. Je třeba ji šlechtit jako rostlinku, jinak nám zajde. Hezký den!

autor: Libor Vykoupil
Spustit audio

Více z pořadu