Drsný život na svobodě
Je zřejmé, že gorilí tlupy žijící v zajetí, nemusejí každodenně čelit nebezpečným nástrahám, ať už je to napadení predátorem, útok konkurenčního samce, usilujícího o některou ze samic nebo střet s jinou tlupou při hájení teritoria.
Možná bychom byli překvapeni, kdybychom viděli Richarda řešit takové konfliktní situace. V podstatě ho známe jen jako milujícího a hodného tátu, který si občas s mláďaty pohraje, když je v dobré náladě, nechá je po sobě lézt a skákat a jediná chvíle, kdy je na ostatní nevraživý, nastává, když jde o žvanec. Ale i v těchto hájených podmínkách není život v pavilonu harmonický, docela běžně mezi členy rodiny vznikají nejrůznější hádky a rvačky, možná naopak způsobené podmínkami života v omezeném prostoru - onou známou ponorkovou nemocí. Častým následkem takových poměrně nevinných šarvátek jsou drobná zranění, už o nich byla řeč.
Svobodný život ve volné přírodě s sebou ovšem přináší situace, které bychom si nikdy s neagresivními a klidnými gorilami nespojovali. Je pravdou, že za zabíjení goril ve volné přírodě jsou nejvíce zodpovědní lidé. To vás ale, milí čtenáři, jistě nepřekvapuje, protože lidé jsou jak známo potvory. Šokující informací je ovšem zjištění, že minimálně 31% všech horských goril ve Rwandě, které zemřou v přírodě během svých prvních třech let života, je zabito členy svého vlastního druhu. Nejčastěji k tomu dochází, když jejich matka přejde do jiné skupiny nebo když zemře vůdčí samec a jeho místo nahradí jiný. Obecně lze říci, že za zabíjení cizích mláďat jsou zodpovědní stříbrohřbetí samci, jen zřídkakdy černohřbetí, a veškerá dosavadní pozorování nikdy neprokázala, že by zabíjely mláďata samice. Infanticida, tedy zabíjení mláďat, byla pozorována také u jiných druhů primátů, například u šimpanzů, bonobů či hanumanů. Protože kojení oddaluje možnost znovuobnovení reprodukčního cyklu kojících samic, mláďata jsou v prvním roce života zvláště ohrožená infanticidou. Tehdy jsou výhledově závislá na kojení minimálně další dva roky. Ale i starší mláďata byla v této souvislosti zabita, ještě ve stáří téměř tří let. Významnou podvědomou motivací pro takové samčí chování je zřejmě nejen rychle umožnit páření se s matkou mláděte, ale i likvidace mláďat jiného samce a prosazení vlastních genů.
Dospělé gorily na sebe mohou zaútočit a způsobit si někdy i dost závažná zranění. Atakují se navzájem většinou v situaci, kdy se setkávají dvě konkurenční tlupy. Odhadem 62% všech zaznamenaných zranění u horských goril v národním parku Virunga bylo následkem takových meziskupinových konfrontací. Obyčejně se však utržené rány rychle hojí, jen málo je tak vážných, že vedou k úmrtí zvířete. Výjimkou bývají zranění získaná v souboji stříbrohřbetých samců. Když na zahnání protivníka nestačí vyceněné zuby a výhrůžné chování, dojde k boji, při němž jsou jako hlavní zbraň používány mohutné a dlouhé špičáky. Ty jsou tak silné, že mohou dokonce prorazit lebku protivníka.
Optimální hierarchickou strukturu v gorilí skupině v konkrétních sociálních, věkových a ekologických podmínkách pomáhá udržovat agonistické chování. Nazýváme tak všechny formy jednání, jehož účelem je rezolutně prosadit zájmy jedince, obhájit teritorium, zachovat vztahy v tlupě, naopak jiného jedince či skupinu odradit, vyjádřit nadřízenost k jinému jedinci či skupině, hájit potravní zdroje, samici, mláďata, bránit se napadení atd. Nejedná se tedy o drsnou či patologickou formu sociálního chování, jak bylo někdy dříve interpretováno, je to nutnost, jež vymezuje momentální pozici každého člena skupiny a bez níž nelze v přírodním prostředí obstát.
