Drážďanské muzeum nabídne radikálně nový pohled na válku
V Drážďanech se zanedlouho otevře avantgardní vojenské muzeum, které navrhl americký architekt Daniel Libeskind. Ačkoli zřizovatelem je německá armáda, Bundeswehr, podle kurátorů budou expozice nabízet radikálně nový pohled na válku a utrpení, které způsobuje. „Nebude to nic, z čeho by mohli mít vojáci radost. A svým způsobem půjde o velmi, velmi německý projekt,“ píše na své internetové stránce magazín Spiegel.
Týdeník úvodem obsáhlého článku připomíná hrůznou událost ze srpna 1943, kdy němečtí vojáci podnikli razii ve vesnici Kommeno v západním Řecku. Spálili domy, odehnali dobytek, znásilnili všechny ženy a mučili muže. Nemluvňatům strkali do pusinek vatu napuštěnou benzínem a zapalovali ji. Zahynulo 317 lidí. Proti vojákům vyšel pravoslavný pop s biblí v ruce a křičel, ať toho řádění nechají. Padl k zemi v dešti kulek, a vedle něj spadla do prachu i prostřelená bible. Tento incident pro výstavu zrekonstruoval devětačtyřicetiletý historik Gorch Pieken, který jej prý vypráví každému, kdo zpochybňuje otevření muzea, anebo komu aspoň vadí, že je v Drážďanech, které na konci války byly terčem ničivého spojeneckého náletu. Badatel také zjistil, že zakrvácená bible je dosud pietně uchovávána v místním kostele, a tak by ji rád vystavil společně se sedmi tisíci dalšími objekty. Muzeum vojenských dějin je prvním válečným muzeem, které vzniká ve sjednoceném Německu. Otevírat se bude 14. října.
Tým mladých historiků slibuje, že bude vyprávět příběhy všech válek ze zcela nové perspektivy. „Asi vyvoláme pořádně horkou debatu,“ domnívá se Pieken. Podle něj byla dosavadní slavná vojenská muzea – jako například v Imperiální muzeum v Londýně či Vojenské muzeum v Paříži – věnována válečnictví, nikoli jeho reflexi. Vystavují se v nich zbraně, uniformy, a oslavují se hrdinské skutky i oběti lidí, ochotných padnout za vlast. Nové muzeum má s touto tradicí skoncovat. Kanóny a pušky také nebudou chybět, ale historikové chtějí místo chronologie válečných tažení prozkoumat fenomén násilí z hlediska kulturních dějin. Expozice má podle Spiegelu hledat odpověď na velké a znepokojivé otázky: Odkud se bere násilí? Je zlo člověku vrozené? Existuje spravedlivé války? V Německu si je ostatně dnes klade docela dost lidí, protože němečtí vojáci dnes umírají v Afghánistánu a Severoatlantická aliance ničivě bombarduje Libyi.
Staré rčení praví, že první obětí války je pravda. O některých událostech se prostě po skončení války nemluví, a to právě kurátoři chtějí udělat. Podle týdeníku tím riskují obvinění z předpojatosti i naivity. Němci mají totiž od konce druhé světové války problém s patosem, zejména pokud se týká války a vojenství obecně. Německé veřejné debaty se opakovaně točí okolo toho, zda může kancléřka Merkelová vyznamenávat vojáky ze zahraničních misí „za statečnost“, a zda o obětech mohou politikové hovořit jako o „padlých“. Jenomže o válce bez určitého patosu nelze vyprávět. Pokud tedy výstava ukáže válku se všemi odpornými detaily, povede to k nevyhnutelnému závěru, že každá vojenská akce je nezodpovědná a že násilí není nikdy ospravedlnitelné. Odtud je už jen krůček k zjištění, že německé síly nemají v Afghánistánu co pohledávat. Otázka tedy zní, jak dalece má být Bundeswehr sebekritický, ptá se magazín.
„Válka je jenom špičkou ledovce. My chceme zjistit, co je pod hladinou,“ říká Pieken. Vystudoval historii v Kolíně nad Rýnem a pak pracoval deset let v berlínském Německém historickém muzeu. Když si jej ministerstvo obrany vytipovalo jako šéfa nové, avantgardní budovy i expozice, bez zaváhání po příležitosti sáhnul. Během svého minulého angažmá prý nashromáždil tak obrovské množství zcela zapomenutých příběhů, že se o ně musí podělit. Je mezi nimi například bezejmenná židovská dívenka z koncentračního tábora v Lublinu v okupovaném Polsku. Třídila obuv po zavražděných, a napsala o tom báseň Mrtvé boty. Krátce nato byla také poslána do plynové komory. Báseň však přežila. Vězni se ji učili zpaměti, a předávali si ji až do konce, aby nezanikla. Verše budou nyní vystaveny během slavnostního říjnového otevření – společně s botami obětí.
Muzeum sice ještě není připraveno, ale emotivní svědectví některých expozic je již dnes patrné. V chodbách ovšem drnčí celý den vrtačky, a dělníci natahují elektrické kabely. Bývalá kasárna Albertstadt se za posledních pět let změnila víc, než kdykoli během 140 let své existence. Za tu dobu je stihla využívat saská královská armáda, říšská armáda i nacistická Wehrmacht a východoněmecká lidová armáda, po sjednocení však bylo rozhodnuto o radikální přestavbě. Náklady na přestavbu se pohybují okolo 57 milionů eur a projekt je opravdu velkorysý. Do klasicistní budovy ve tvaru písmene U zapracoval Daniel Libeskind ostrý, nepravidelný, 30 metrů vysoký klín ze skla a oceli, který budovu jakoby přetíná. Muzeum díky tomu vypadá jako příď lodi, která se snaží prorazit ledovcem. Ačkoli vnitřní struktura budovy zůstala zachována, konstrukce jí protíná na chodbách a v místnostech, narušuje její symetrii a nechává své moderní tvary kontrastovat s antickými sloupy a masivními stropy. Za své kvůli tomu musela vzít plná třetina původní budovy.
Obyvatele Drážďan projekt v první chvíli rozhněval. Místní novináři se Liebeskinda na první tiskové konferenci ptali, proč nemůže nechat budovu tak, jak je? Jeho nekompromisní styl je však podle Spiegelu pro saskou metropoli ideální. Bez radikálního rozchodu s minulostí totiž nemůže projekt muzea fungovat. „Není myslitelné, aby stavba kopírovala tradiční kasárna. Budova musí reflektovat složitou minulost země,“ řekl týdeníku věhlasný architekt, který do Drážďan v poslední době několikrát přijel se svou manželkou Ninou. Architektova účast na projektu je přitom mimořádně symbolická. Jeho rodiče byli polští Židé, kteří přežili holocaust i gulag a dostali v roce 1957 možnost emigrovat do Izraele. Odtud později přesídlili do Spojených států, a jejich syn nyní staví Němcům válečné muzeum. Není to přitom poprvé, co pomáhal Němcům interpretovat jejich dějiny – v roce 1999 podle jeho návrhu vzniklo v Berlíně Židovské muzeum.
„Lidé dnes říkají, že stará budova byla krásná. Odpovídám jim, že německá historie krásná není,“ argumentuje kurátor Pieken. Expozice má být připomínkou totální války, holocaustu i smrti milionů německých vojáků. Pro heroismus a patos zde místo nezbývá. Na plošině u vstupní haly, kde dříve stávaly tanky a houfnice, bude v rámci expozice vystaven původní výtisk stěžejního spisu pruského teoretika válečnictví Carla von Clausewitze O válce. Na zadní stěně se míhají slova Láska a Nenávist, která zde promítl britský performer Charles Sandison.
Pieken je přesvědčen, že muzeum musí fungovat spíše jako „zážitek“, než jako „výstava“. Proto rozdělil svůj projekt na dvě expozice: ve zbytku původní budovy nabídne chronologický přehled „německých válek“ se zvláštním důrazem na 20. století. V nové, moderní části budou naopak tematická oddělení: móda a armáda, politika a násilí a další. „Obě výstavy budou propojeny. Pokud například bude někoho zajímat, jakou spotřebu měly německé tanky Tygr, dozví se současně, že jezdily na biobenzín, pěstovaný vězni v Osvětimi,“ vysvětluje kurátor.
Podobně jako Guggenheimovo muzeum v New Yorku povede i drážďanská expozice návštěvníky odshora dolů, od nejvyššího bodu budovy do podzemí. Nahoře bude například instalace kulis z filmu Valkýra s Tomem Cruisem, pojednávající o neúspěšném atentátu na Adolfa Hitlera. Podlaha bude posypána kamením z válečných trosek, z polského Wielu (vílu), z Rotterdamu i Drážďan. Špička Libeskindovy struktury přitom ukazuje ke stadionu, kam spojenci 13. února 1945 shodili naváděcí signály pro bombardování Drážďan. To si pak vyžádalo 35 tisíc lidských životů.
Drážďany nejsou podle kurátorů pro válečné muzeum bezproblémová lokalita, ale právě proto jsou také svým způsobem ideální. Město připomíná, že sami Němci se považují za oběť druhé světové války. Ačkoli v Hamburku v červenci 1943 zahynulo více lidí než v Drážďanech, právě saská metropole se stala symbolem válečné zkázy. „V Drážďanech se celé dějiny druhé světové války smrskly do jediného dne. Historie tam začíná i končí 13. února 1945,“ říká místní historik Matthias Neutzner. Kurátor Pieken ovšem připomíná, že v okolí města, které bylo baštou NSDAP, se nacházelo osm koncentračních táborů. Obyvatelé město rádi vnímají jako barokní perlu na Labi, ale k temnějším stránkám dějin se již vracet nechtějí. Pieken proto doufá, že muzeum pomůže místním překonat dlouhá léta vytěsňování nepříjemné skutečnosti. „V Drážďanech lidé rádi zapomínají na to, kdo válku rozpoutal,“ tvrdí historik. V muzeu chce ukázat, že město bylo jak obětí, tak i nástrojem zločinů. Proto pečlivě zdokumentoval příběh chlapce, který během bombardování přišel o celou svou rodinu, i osud Židovky Henny Brennerové, které několik hodin před útokem dostala rozkaz, aby nastoupila na transport do Osvětimi. Nálet jí zachránil život.
Jedním z posledních a nejsilnějších momentů výstavy bude autoportrét Felixe Nussbauma, mladého židovského malíře, který prchl před nacisty do Belgie. Ostatně Daniel Liebeskind navrhl i Nussbaumovo muzeum, které je v malířově rodišti, Osnabrücku. Tento mimořádně talentovaný umělec věděl, že nemá šanci, a přesto nepřestal tvořit. Zahynul v Osvětimi, ale jeho dílo zůstává jako silné historické memento. Návštěvníci drážďanského muzea ovšem budou muset mít silné žaludky. Zejména na druhém patře je čekají nepříjemné zážitky, protože tamní expozice je věnována válečnému utrpení. K pochmurným artefaktům patří lebka vojáka z první světové války, který spáchal sebevraždu. Lidé také ucítí zápach zákopů, a video jim ukáže pomalé a kruté umírání kočky, zahubené cyklonem B. „Chceme vytvořit co nejpřesvědčivější obrazy násilí. Lidé to musí zakusit vlastními smysly,“ říká Pieken. Nebudou chybět ani zcela nečekané exponáty – například provazové žebříky, které si upletli zajatci, prchající ze španělské enklávy Melilla v Africe do Maroka. „Muzeum války poučí návštěvníky o lidské společnosti víc než kterákoli jiná antropologická expozice,“ říká kurátor.
Německý spisovatel a esejista Kurt Tucholsky po návštěvě válečného muzea v roce 1926 napsal: „Tohle není správné. Všechno tam vypadá tak, jak to bylo – a přesto to tak nebylo. Copak vzpomínka na nás vypadá takto?“ Pokud ano, něco důležitého se ztratilo – kde je všechna ta hrůza, pláč, útlak, beznaděj, necitelnost, otupělé vnímání, atmosféra kolektivního šílenství?,“ ptal se spisovatel, který byl sám válečným veteránem. Pieken se jím nechal inspirovat a našel ve svém muzeu prostor i pro špinavou podobu války. Jeho expozice je tudíž silně protiválečná, a v tom jde o velmi německý projekt, míní Spiegel. Německé muzeum války totiž nemůže být neutrálním shrnutím dějin, stejně jako němečtí historikové nikdy nemohou psát dějiny druhé světové války nezaujatě, chladně a objektivně. Navzdory zaměření muzea však Pieken není pacifista, protože rozhodnutí nejít do války podle něj může být někdy stejně ničivé jako válka. Kamkoli přijdou vojáci, přichází utrpení, ale často také záchrana. V tomto bodě se však výstava zastavuje a nedokáže už nabídnout odpověď na otázku, kdy je válka oprávněná a kdy nikoli. Muzeum je nejednoznačné jako realita sama.
Gorch Pieken přitom poněkud odvážně tvrdí, že navrhl muzeum tak, aby vylepšilo image Bundeswehru ve společnosti. A je možné, že se mu podaří leckoho přesvědčit. Vlastně už to dokázal, upozorňuje týdeník – obyvatelé řecké vesnice Kommeno, zničené nacisty, byli jeho projektem natolik nadšeni, že přislíbili věnovat muzeu bibli statečného kněze, který padl ve marné snaze zastavit válečné běsnění.
