Drama nejen ve výběhu goril
Ve čtvrtek 1. prosince v pavilonu goril, kde se odehrává projekt Odhalení, se ten den stala nejedna dramatická událost. Kamba byla vpuštěna k ostatním soutěžícím a hned od začátku lítaly plastové bedničky a řev se rozléhal pavilonem. Pár kroků vedle od oken do pavilonu, ve společné expozici s lenochody, akuči a tamariny, se ale bojovalo o život.
Vezmu to ale popořadě, skoro od začátku. V den, kdy se vypouštěla Kamba mezi ostatní gorily, byly nervy všech zúčastněných napnuty k prasknutí. Emoce, strach, obavy a nervozita byly vidět každému ve tváři a bylo jedno, jestli to byli ošetřovatelé, moderátoři, kameramani, lidé ze zázemí projektu, ředitel či jiní pracovníci pražské zoo.
Jakmile se podařilo, po několika hodinách honiček, vřískání a občasného osobního napadání, gorily umístit do ložnic - aby se mohly najíst, mohl si i tým projektu Odhalení trošku odpočinout. Část natáčecího štábu, kameraman, zvukař, moderátorka, režisérka, asistentka a já - v tu chvíli fotograf - jsme se vydali na oběd ke "Gastonovi".
Tam jsme si kromě konzumování jídla povídali i s RNDr. Pavlem Brandlem - kurátorem savců v pražské zoo. Kromě jiného se nám pan doktor pochlubil čerstvým přírůstkem trojčat tamarína žlutorukého. Jenže jak už to bývá, měl jsem v hlavě jiné "starosti" a tak na půl ucha vyslechl, že v přírodě přežijí max. dvě mláďata, protože je zkrátka rodiče neunesou (neb je na zádech neustále nosí, hlavně tatínek), a že je to tedy světová rarita. Napadlo mě, že než ošetřovatelé vypustí gorilky zpět do výběhu, mám ještě několik desítek minut čas a tak si ty tamaríny prohlédnu a nafotím.
Ještě jsem zaslechl Pavla, jak se snaží vysvětlit situaci "nechtěných" domácích mazlíčků přinesených do zoo. Někteří lidé si pořídí domů např. želvičku a neuvědomí si, že želva žije i 30-40 let a budou se muset o ni pečlivě starat po celou dobu jejího života. Dále se bavil s kolegy o úmrtí zvířat, že je to běžný životní koloběh. Někteří návštěvníci zoo si prostě naivně myslí, že se zvířátka v zoo jenom rodí a neumírají. Že je uvidí pokaždé, když přijdou, ale zkrátka smrt bohužel patří i do zoo a je potřeba dělat vše, aby nastávala pouze v případech naprosto přirozených.
To už jsem byl ve dveřích z restaurace a mířil zpět do gorilího pavilonu podívat se na tamaríny. U jediného okna - výlohy společné expozice tamarínu, lenochodů a akuč - se tísnili dva návštěvníci, takže jsem jenom "mlsně" nahlížel přes rameno. V tu chvíli se ke mně otočili a snažili se mi něco rukama vysvětlit, byli to evidentně cizinci a navíc němí a neslyšící, nerozuměl jsem. Zavolal jsem tedy okamžitě dívku, co hlídala návštěvní prostory pavilonu. Přiběhla a nakoukla do expozice, podívala se na vystrašené dva hluchoněmé cizince, opět se podívala do expozice, přepočítala opičky, křikla na kolegyni a už běžela pro pomoc za Markem Ždánským. Mně to pořád nedocházelo, tamaríni sice pištěli, jeden dospělec s mládětem na zádech okukoval mísu s vodou, nechovali se nějak "nezvykle" a do misky nebylo také vidět. Až když Marek přiběhl, odemknul expozici a spěšně vytahoval napůl utopeného malinkatého tamarínka z mísy, mi to docvaklo, o jaké drama tu ve skutečnosti šlo.
Marek se snažil drobečka ihned předat rodičům, ti ho sice kousali a neohroženě vrčeli, ale nakonec po pár sekundách si svého promočeného potomka stejně vzali. Začali ho ihned společně olizovat a bylo vidět, že je z nejhoršího venku, že je u svých rodičů, kteří ho už ze svých zad nepustí. V očích ošetřovatelů i ostatních přihlížejících byl vidět ještě smutek z toho, co se mohlo stát, a zároveň radost a úleva, že se podařilo zachránit život teprve několik týdnů staré, nejmenší opičce v pražské zoo.
