Dopisy z fronty: Sedím na slunku a poslouchám ladné hudby granátů a šrapnelů
Jaké to je, když praskají granáty nad hlavou a pod nohama vybuchují miny? Když voják zakouší krutou žízeň? A kdy se hodí karamely mléčné? Josef Kožíšek, stále ještě voják rakouské armády, podává zprávy přímo z válečného pole.
26. října 1916, v poli
Drazí! ...Zákopů jsem ještě mnoho neužil, ale doufám, že mi toho budoucnost vynahradí v plné míře…
27. října 1916, v poli
Drahá Milko! ...V nejbližších dnech jdu poslouchati proslulou italskou hudbu, avšak nejsem nijak nadšen pro tragedii lidstva, která se odehrává nyní a na jejímž jevišti také sám vystoupím.
27. října 1916, v poli
Feldpost naše, jak už asi znáte, jest uzavřena pro balíčky 5 kg, možno posílati vzorky jen bez ceny. Ale i tak mohou se zcela hezké věci poslati do fronty. Především bych potřeboval rukavice.
28. října 1916, v poli
Drazí, sedím na slunku a poslouchám ladné hudby granátů a šrapnelů. Jest to nádherný trommelfeur, naštěstí ne na nás přímo mířený. Kanony houkají, svištějí, bzučují, tu zas rachotí granát těžkého kalibru, jako tryskem uhánějící vůz. Krajina celá pokrytá dýmem. Jest zcela lehká, že bych se mohl třeba hned ubírati k Abrahamu, pro ten případ s Bohem.
29. října 1916, v poli
Drazí, jsem doposud zdráv. Do rána jsem pořádně zmokl, nyní se suším na sluníčku, které teprve v pozdních odpoledních hodinách se ukázalo. Boty promočené, mokrý skoro až na kůži. Menáž máme přirozeně v noci, ve dne se tu nesmí nic hnouti. Všechny líbá Váš Pepa.
4. listopadu 1916, v poli
Drazí! Jsem už zase mimo bitvu, ve které jsem byl 6 dní. Kdo na frontě nebyl, nemá nejmenší představy o věcech, které se tam dějí.
Zabit mohl jsem být nesčíslněkrát šrapnely a granáty mně praskaly nad hlavou, mina mne zasypala kamením, vorůkoval jsem v nejhorším ohni. Zkoušel jsem krutou žízeň. Člověk naprosto zlhostejněl, pro trochu špinavé vody dával život všanc.
7. listopadu 1916, v poli
Drazí! Tak už jsem zase jednou nohou ve šwarmlinu. Včera jsme zas mašírovali, zkusil jsem při tom dost, mám vymknutou nějakou kůstku v noze. Mimo to ztratil jsem na dobro chuť k jídlu, silně jsem zeslábl.
10. listopadu 1916
Drazí! …Dobře by se mi hodily karamely mléčné. Nějaké ponožky by se mi také hodily.
19. listopadu 1916
Drazí! Sedím zase jednou u teplých kamen, právě v té vesnici, co jsme byli poprvé a ohřívám přestydlé údy. Byla to cesta pekelná. Nitky jsem na sobě neměl suché, vše ohřívám na kamnech.Nemám žádných ponožek, prosím pošlete mi nějaké. Největší dík za balíčky z 13. 11., oba došly, už jsem se do nich pustil. Že se mě stal malér s hodinkami už asi zajisté víte. Jak dostáváte hodně pošty ode mne? Píši každý den skoro dva lístky. Pepa
20. listopadu 1916
Drazí! Jsem na rastě a pomalu se zotavuji. Nohy jsou sice dosti líné, ale za chvilku musím být chlapík. Pomalu už budu suchý. Na holé zemi se to ovšem špatně spí, bolí hřbet, ale člověk na vojně zvykne všemu. Jsme vždy několik dní ve stellunkách, pak zase na rastě... Prosím vás, aby nebyly moje lístky žádné noviny pro vesnici, píši často hrozně náladově, konečně nemusí každý vědět, co všechno se mnou jest...